LITVA + POLSKO 99
Home Řeky SLOVENSKO 98 LITVA + POLSKO 99 ŠVÝCARSKO 00 Finsko + Labe 01 Norsko + Odra 02 Nizozemí + Rýn 03 ŠPANĚLSKO 04 Rýn/Maas/Dunaj 05 POLSKO 06 LOIRA (Francie) 07 VISLA (Polsko) 10 DUNAJ 12 ITÁLIE 14 TISA (Maďarsko) 16


Trakai, 29. července:

Trakai je malebné městečko na řadě drobných ostrůvků uprostřed jednoho velkého jezera, které jsou spojeny řadou mostů. V minulosti se pyšnilo dvěma kláštery, dnes v troskách, řadou kostelů. Mnoho dřevěných roubených domů je označenp jako historická kulturní památka. Na jednom z ostrůvků byl vybudován i gotický hrad. Cesta z města do kempu se mi díky vlastní hlouposti stala peklem. Místo abych se zorientoval v mapě a našel si silnice, pustil jsem se srdnatě po nezpevněné cestě po břehu. Upravené úseky kolem stavení se střídaly s uzounkými stezkami v borovém lesíku, několikrát jsem se musel vracet. Nakonec jsem přece jen trefil asfaltovanou silničku a po ní se do kempu dostal.

 

 

Vilnius, 29. července:

Z kopce nad městem se otevíral pohled na celé staré město s labyrintem úzkých uliček, nad kterými zvedala věže řada kostelů. Město obklopuje věnec zalesněných kopců a teprve na nich vyrostla panelová sídliště. Procházka starým městem mě příjemně překvapila. Čisté upravené ulice s řadou zrekonstruovaných domů. Všude byl vidět vliv jezuitů a baroka. V jeho duchu se nesl i jeden z pravoslavných chrámů. Nad soutokem Vilny s Nerisem se zvedá příkrývrch, ze kterého město střeží stará, dnes polorozpadlá pevnost.

 

 

Okolí Trakaie, 30. července:

Na pohodlné asfaltované silničce jsem se cítil jako v pohádce. Krajina kolem byla mírně zvlněná, trasa vedla kolem řady jezer a jezírek. Do nich často sestupovaly stromy. Jezera vytvářela různé zákruty a zátoky, tu a tam z nich vykoukl lesnatý chomáček ostrůvku. Okraje zarůstaly rákosím, kousek dále se odvážily ploché listy stulíků a jiných vodních květin. Nejmenší louže vody obsadily kachny a husy. V jiných úsecích jsem se koukal do luk a polí. Na loukách se volně popásaly osamělé krávy nebo koně, mezi nimi se procházeli čápi. Domům se nechtělo sdružovat do větších celků vesnic a rozptýlily se na samoty, nebo se alespoň oddělily zahradami.

 

 

Klajpeda, 30. července:

Odpoledne jsme se autobusem přemístili více než tři sta kilometrů do Klajpedy. Sotva jsme se ubytovali v kempu, řada z nás zamířila k moři. Já využil večerní chvilky k procházce po pláži. Při západu slunce jsem tiše usedl na břeh a pozoroval úchvatné přírodní divadlo. Slunce se propadalo do pavučiny mraků a rozžhavovalo je do červena. Vzhůru tryskal žlutý plamen. Procezena přes mraky se červená hmota  rozlévala po hladině. Postupem času plamen vyhasl, mraky vychládaly a hmota se ztrácela v masách vod. Když už se zdálo, že divadlo skončí, vplula do obrazu loď a celá se rozzářila červenavou barvou.

 

 

Kurská kosa, 31. července:

Z nejsevernějšího bodu Kurské kosy jsem zamířil k jihu. Pokud mi to cestou k přístavišti spousta lidí dovolovala, ohlížel jsem se po protějším přístavu. Za přístavištěm mě pohltil les. Tu vpravo, tu vlevo se mi otevíral pohled na moře. Cesta se dost nepříjemně vlnila a ztěžoval mi ji i poměrně silný vítr. Zastavil jsem se ve vesnici Juodkranté. Nejprve jsem na krásně upraveném nábřeží pojedl. Potom jsem se vydal na Raganu kalnas, jakýsi vrch čarodějnic. Škoda, že neznám místní mytologii, pověsti a pohádky, jistě by mi sochy nejrůznějších děsů, skřítků, čarodějnic a dalších postav řekly daleko víc. Kousek za vesnicí jsem se symbolicky namočil v moři a potom se otočil zpátky k severu.

 

 

Okolí Salantaie, 1. srpna:

Cesta do Salantaie byla úmorná. Všude kolem se prostírala nekonečná rovina polí, jen místy jsem se schoval do lesa. Jízdu mi ztěžoval ostrý severovýchodní vítr. U Kiaupiškésu jsem navíc sjel na tzv. "pylne drogy". Na prašné cestě bylo nutno hledat vhodnou stopu mezi hlubokým pískem a rýhami od pásu buldozeru. Když projelo kolem auto, nemohl jsem pro oblaka prachu ani dýchat, ani jsem nic neviděl. V obci Grušlauké jsem se zaradoval, že opět pojedu po asfaltované silnici, ale na konci vesnice má radost opadla. Dál znovu pokračovala "pylná droga". Ztratil jsem rytmus i náladu a do Salantaie se sotva doplížil.

 

 

Salantai, 1. srpna:

Turistickým magnetem městečka je Orvidasova zahrada. Podle mě je to místo určené spíš k rozjímání než k hromadným návštěvám turistů. Uprostřed malého prostoru v téměř neprůhledném labyrintu cest a cestiček, jezírek, kanálků a umělých skalek byla umístěna řada různých soch a sošek, vytesaných do kamene, vyřezaných do dřeva nebo využívajících různých puklin a žilek v kameni. Jedna část byla upravena jako symbolický hřbitov.

 

 

Okolí Plunge, 2. srpna:

Za obcí jsem přejel napříč hlavní silnici Telšiai - Plunge. Cesta se zúžila, ubylo písku a nejrůznějších nerovností. Když jsem na jedné křižovatce přemýšlel, kterou z cest se dále dát, vnutil se mi jeden chlap za průvodce. Zavlekl mě kamsi k potoku, abychom se vykoupali. Nejprve se mu nelíbila moje ruština, potom ani to, že jsem z České republiky. Prý mu tam zabili dva bratry. Souvislou větu jsem z něj nedostal. Nakonec jsem se ho přece jen zbavil. Vrátil jsem se na výše zmíněnou hlavní silnici kousek před odbočkou na Mažeikai.Po ní jsem mezi spoustou aut stoupal do kopce. U odbočky na Plateliai jsem se schoval do lesa a mírně zvlněnou rovinou dojel do cíle etapy.

 

 

Hora Křížů, 3. srpna:

Tento den na zájezdu měl pro mě zvláštní přídech. Etapa startovala v Mažeikiai. Všichni účastníci po necelých padesáti kilometrech nakládali kola do vleku u Kuršenai a k Hoře křížů se vezli autobusem. Jen já jsem se rozhodl, že dojedu i zbývající kilometry na kole. Jenže kousek před cílem jsem zabloudil. Při prvním pokusu jsem dvakrát odbočil z hlavní cesty, dvakrát skončil ve dvoře statku a prchal před dotírajícími psy. Nakonec jsem se otočil a vrátil do vesnice.  Při druhém pokusu jsem přes pole dojel až do sousední vesnice, odkud pokračovala asfaltovaná silnice do Šiauliai. Až později jsem si uvědomil, že se k cíli dostanu s velkou zajížďkou a s notným zpožděním. Ostatní už na mě čekali a uzavírali sázky, kdy dorazím.

 

 

Kaunas, 4. srpna:

Od pevnosti nad soutokem Němenu a Nerisy  jsem došel na Radniční náměstí. Průhledy na věž klasicistní radnice z bočních uliček byly úchvatné. Kolem velkolepého gotického chrámu jsem nakonec došel na hlavní třídu Laisvés aléja. Urpostřed rostly ve dvou řadách stromy. Kolem v různě upravených domech kolotá život v řadě obchodů, bank a úřadů. Z této třídy jsem odbočil do malého parčíku před budovou divadla a z lavičky pozoroval děti dovádějící ve fontáně. Otočil jsem se kolem monumentálního pravoslavného chrámu. Stejnou cestou jsem se vracel zpátky k autobusu. Před budovou magistrátu mě zaujal památník litevského knížete, kterého na svých ramenou na štítě nesou německý, ruský, polský a švédský voják.

 

 

Vojvodství Suwalki, 5. srpna:

Prakticky všechny etapy po Litvě jsem jezdil sám a s výpravou se potkával jen na "kontrolních stanovištích" a v kempech. Unavovalo mě to, a proto jsem se rozhodl, že polské etapy odjedu ve skupině. Dnes jsem to poprvé vyzkoušel v praxi. Občas jsem se vezl a nestačil se divit, proč ostatní nechytají nástupy do mírných stoupání, občas jsem šlapal kousek před skupinou a chvílemi na ni čekal. Mezi Oleckem a Gąbkami se mi podařilo rozjet vláček a táhnout skupinu zhruba třicetikilometrovou rychlostí. A ještě jednu změnu mi to přineslo. Sám jsem si nikdy nezastavil, abych se v nějakém jezeře vykoupal. Dnes jsem se namočil asi třikrát.

 

 

Okolí Bogaczewa, 6. srpna:

Etapu jsme dojížděli po břehu jezera kolem spousty kempů a letovisek a aut proti hlavní silnici nijak neubylo. Když jsme vyjeli ze stínu stromů, otevřely se nám zajímavé průhledy na hladinu. Jezero Niegocin bylo tak veliké, že se téměř zdálo, že na obzoru nekončí. Romantický obrázek dotvářela spousta plachetnic.

 

 

Gierloż, 7. srpna:

Nedaleko městečka byl na počátku druhé světové války vybudován uprostřed lesa Hitlerův bunkr zvaný Vlčí doupě, německy Wolfsschanze. Sami Němci se jej pokusili v lednu 1945 zničit. Zbytky mohutných bunkrů, masivní betonové bloky dodnes vzbuzují obdiv. Jiné, menší budovy připomínají spíš opuštěné pobořené tovární haly. Sice jsem si koupil orientační plánek, abych se v komplexu mnoha budova zorientoval, ale protože ostatní neměli o prohlídku valný zájem, ani já jsem se jí příliš nevěnoval. Na druhou stranu je to trošku sporné. Dost obtížně se zastavuje a přemýšlí uprostřed nekonečných davů turistů.