Putování třetí

KRAJEM KOLEM DUNAJE

srpen 1998

První týden

     Dva dny mi trvala cesta do Sence. Jedinou zajímavou zastávkou byla návštěva legendami opředeného hradu Děvín. Muzeum římské osady Gerulata v Rusovcích mě trošku zklamalo. Ze Sence jsem si udělal dva celodenní výlety: první do Trnavy a Hlohovce, druhý po okraji hřebenu Malých Karpat na hrad Červený Kameň a do Pezinku. Ze Sence jsem pokračoval Podunajskou nížinou přes Galantu, Šaľu a Dunajskou Stredu do Komárna a z něj jsem dojel přes Nové Zámky do Štúrova. Krajina mnoho zajímavého nenabízela, ani muzeí jsem mnoho nepotkal. A tak se deník plnil podobnými úvahami:

     „Když jsem doma připravoval tento výlet, obával jsem se v Podunajské nížině nekonečných rovin, obrovských veder a nepříjemného větru. Až na ten vítr se mé obavy potvrdily. Vítr mě trochu potrápil ve středu cestou z Galanty do Sence. Dnes mě naopak příjemně osvěžoval v rozpáleném dni. Jinak jsem opravdu šlapal po rovině v polích lemovaných na okraji pásy stromů, tu a tam mezi nimi zahlédl vesnici.“

Římané na Slovensku

     Každý jsme se v hodinách dějepisu učili, že v 1. století našeho letopočtu Římská říše opevňuje svoji  severní hranici na Rýnu a Dunaji pásem pevností a vytváří proslulý Limes Romanus. Velké pevnosti byly často chráněny menšími předsunutými posádkami na území takzvaného barbarika. Část událostí na Limitu se týkala i dnešního území Moravy a Slovenska, a proto se také na tomto území nacházejí pozůstatky oněch menších táborů. Některá z dotčených míst si pobyt římských vojsk připomínají vybudováním památníku nebo menšího muzea.

     Na pravém břehu Dunaje stával proti ústí Moravy vojenský tábor Carnuntum, na levém břehu jeho předsunutá pevnost, dnešní hrad Děvín. Na hradě v současné době probíhá archeologický výzkum. Část starších nálezů je prezentována v historické expozici. K římským památkám na hradě patří i zá-klady raně křesťanského kostelíku ze 4. století našeho letopočtu.

     V Rusovcích (starořímské Gerulatě) byly odkryty a zakonzervovány základy velitelství antické vojenské posádky. Aby bylo možno se pochlubit i drobnými nálezy, vyrostla vedle nich nevelká budova. V ní jsou dnes vystaveny předměty denního života římských vojáků: šperky, součásti oděvu, nádobí, druh keramiky zvaný terra sigilata... Vitríny s exponáty lemují kamenné votivní oltáře, které římští vojáci obětovali svým božstvům a ve vytesaných ná-pisech jim děkovali za jejich přízeň a ochranu, dále ukázky náhrobních kamenů s reliéfy s postavami gryfů a mýtických hrdinů. Zvláštností je dochovaný polychromovaný náhrobek, na němž Daidalos připíná svému synovi křídla. Na mapce v závěru expozice je vyznačeno, kde všude se v obci našly památky z tohoto období. Mimochodem: při budování kanalizace byly objeveny další doklady existence římské osady, jak připomíná vývěska u obecního úřadu.

     Jedna z dělových bašt bývalé velké pevnosti v Komárně byla přeměněna v Římské lapidárium. O úrovni římského provinciálního umění vypovídá výzdoba sarkofágů, náhrobních kamenů a několika plastik. Doplňuje je řada votivních kamenů. Do expozice jsou zahrnuty i repliky reliéfních kamenů z Gerulaty.

     Slovenská města

     *

     Pezinok, jedno ze středisek vinařství v Malých Karpatech, si ve velké míře zachoval ve svém středu středověký ráz. Najdeme v něm radnici, několik kostelů i klášter. Některé moderně upravené domy se snaží tuto historičnost co nejméně narušovat. Prakticky celý obvod starého města dodnes střeží kamenné hradby. I ty obklopují uličky převážně přízemních rodinných domků. Až za ně byla vykázána panelová sídliště. Uprostřed nevelkého parku se schovává zámek. Šokovalo mě, že jednoznačně renesanční dispozice je omítnutá brizolitem. V místním muzeu na náměstí jsem se něco dozvěděl o historii města a připomněl si, jak to chodí ve vinohradu v průběhu roku, jak se víno vyrábí a v čem se skladovalo dříve a dnes.

     *

     Střed Bratislavy jsem si prošel bez zájmu, jakoby z povinnosti. Proplétal jsem se spoustou lidí, křižoval ulicemi sem a tam a jen málokdy si přečetl informační tabulku nebo nápis na pamětní desce u některého z převážně barokních nebo klasicistních paláců. Ze starého města jsem zamířil na Slavín. Opustil jsem úzké středověké uličky a procházel širokými secesními třídami. Výstavné paláce se záhy v kopci rozptýlily do neméně honosných jednotlivých vil v zahradách. Na nich jsem mohl pozorovat vývoj architektury od přelomu století k dnešku. Zpod Slavína i z něj se nabízejí krásné panoramatické pohledy na Bratislavu. Město však natolik neznám, aby mi něco řekly.

     *

     Kolem starého města v Trnavě se dochovaly cihlové hradby. Myslím si, že jeho úpravy nebyly vždy provedeny nejcitlivěji. Hlavní ulice a Trojičné náměstí ožívají spoustou obchodů. Historické fasády domů se střídají s moderními v bláznivé směsi. Severovýchodní část města tvoří barokní budovy bývalé univerzity se dvěma kostely. Dnešním studentům slouží moderní areál v jejich sousedství. Ruch obchodního centra ani učenost univerzity se netýkají rodinných domků v severozápadní části, ani několika panelových domů v jihozápadní části areálu. Jihovýchodní část hradeb byla stržena a v proluce vyrostl stadion Spartaku. Prakticky vedle něj stojí barokní areál bývalého kláštera klarisek, ve kterém dnes sídlí Západoslovenské muzeum.

     *

     Šaľu podle mého názoru potkal osud řady menších měst bez výraznějších architektonických památek. Tato města byla v éře budování socialismu zbourána a na jejich místě vyrostly monumentální budovy úřadů a obchodů ze skla a betonu a kolem nich panelová sídliště. Zvláštní pocit něčeho nepatřičného vyvolávají v jejich stínu torza bývalých secesních tříd, většinou hlavních ulic s obchody. Kolem panelových sídlišť později začaly vyrůstat ulice rodinných domků a vytvářet novodobé vilové čtvrti.

     *

     V Dunajské Stredě mě zaujal pokus postmoderní architektury o obnovu staršího jádra města. Využívá přitom tradičních architektonických prvků a spojuje je s novými stavebními materiály, zakomponovává je do moderního nazírání na vzhled a funkci budovy.

     Tamtéž mě na sídlišti trochu zamrazilo z velkých popisných čísel na jednotlivých blocích. Takový způsob označování podle mě patří do ghetta nebo „lágru“ a ne do města svobodných občanů. Teprve později jsem si uvědomil, že to jinak nejde. Pokud celé město vypadá         jako jednotvárné sídliště, tato čísla člověka vedou a orientují jej.   

Řeky

     Podunajím jsem se toulal asi týden. S jednou z největších evropských řek jsem se loučil nedaleko Chľaby na jejím soutoku s Ipľem. Promítl jsem si přitom, jak vypadala ústí Moravy a všech větších slovenských řek.

     Morava se vlévá do Dunaje pod Děvínem. Před prohlídkou hradu jsem měl chvíli čas, a proto jsem si sedl na břeh a pozoroval obě řeky: užší, bystrou Moravu s hnědozelenou hladinou čeřenou vánkem a širší, mohutně se valící světlezelené masy vod Dunaje. Na soutoku se vody srážely, ježily se vlnou a spoustou vírů.

    Během těch necelých dvou set kilometrů Dunaj ztratil svou dravost a světle zelenkavou barvu z alpských vápenců, zlenivěl a ztmavl. Při ústí Moravy divák shlédl drama, ústí Váhu připomínalo klidnou zátoku. Vody Ipľu, ve srovnání s Dunajem většího potoka, veletok odmítal a vracel zpět, jako by je nechtěl přijmout. Hron mě též zklamal. Očekával jsem širší a dravou řeku. Přede mnou však plynul ne příliš široký, mělký a pomalý proud. Jeho ústí v Dunaji přehradily dva malé ostrůvky a on je musel obtékat.

     Vstříc horám

     Z Chľaby jsem se vrátil do Kamenice nad Hronom. Z ní jsem do Želiezovců sledoval údolí Hronu, do Kamenína z jednoho a z Kamenína z druhého břehu. Řeka zůstávala schována mezi stromy  v úzkém zářezu uprostřed polí. Houpal jsem se mezi nevelkými vršky, chvílemi se svezl po rovině a v ranním chladu mi cesta rychle ubývala.

     Za Želiezovcemi jsem přejel přes nevelký hrb do údolí Jelšovky. Zalesněné kopce lemovaly údolí říčky až do Ipeľských Sokolovců nad jejím ústím do Ipľu. V dalších kilometrech do Šahů přes Kubáňovo a Sazdice mi cestu v polích znepříjemnilo několik drobných kopců nad zákrutami řeky. Celou dobu tvořily kulisu na pravém břehu zalesněné vrchy na maďarské straně hranice.

     Za Šahami byla silnice přítoky Ipľu přinucena chvíli stoupat a chvíli klesat. Zhruba u Balogu se však od nich osvobodila a rozeběhla se po rovině. Pole vlevo šplhala do svahu, vpravo končila u údolí řeky stíněném stromy. V Ďarmotech jsem změnil průvodce: Ipeľ nahradil Krtíš. Údolí potoka se zúžilo a kopce uzavřely obzor přede mnou. Krtíš také nevyhladil vršky na svých březích, a tak jsem znovu řadil lehčí převody. Ve Veľkém Krtíši jsem přenocoval.

     Na Krupinské planině

     První den v horách byl zároveň posledním dnem výletu. Z Veľkého Krtíše jsem šlapal z jednoho kopce do druhého. Jejich vrcholy byly zalesněny, v údolích se kolem vesnic  prostíraly prstence polí. Několik kilometrů za Opavou jsem opustil  pohodlnou silnici a po kamenité cestě se dokodrcal ke zřícenině hradu Čabraď.

     Zastavil jsem u jeho opuštěného podhradí. Za jednou ze dvou zmodernizovaných, ale prázdných a uzavřených chalup byla vyhloubena studna, pod strání chátrala klasicistní kaple a stranou se zvolna rozpadaly další dva domy. Chvíli jsem se zmateně motal, než jsem u studny zamčel kolo a vzal si tašky. Modrá turistická značka mě dovedla ke zbytkům hradu nejprve úzkou stezkou mezi stromy a posléze po vcelku pohodlné, byť kamenité cestě.

     Po prohlídce zříceniny jsem se vrátil ke kolu a naložil zavazadla. Potom jsem si vytáhl starou turistickou mapu a studoval, kudy bych se nejlépe dostal do Krupiny. V mapě jsem nenašel žádnou z turistických značek, které jsem tu potkal, a u podhradí ani rozcestník. Proto se mi zdálo nejsnažší nechat se vést asi dva kilometry Litavou k silničce na Drienovo. Vydal jsem se tedy cestou necestou přes louky i po okraji srázu údolím říčky mezi vysokými zalesněnými stráněmi. Jel jsem a čekal. Trochu mě překvapilo, když jsem musel Litavu přebrodit. O kousek dál jsem se napojil na asfaltovanou cestu, ale můstek a silnička do Drienova stále nikde. Tady něco nebude v pořádku, pomyslel jsem si. Jenže co mám dělat? Odbočit? Ale kam? Vysoký zalesněný svah vlevo nade mnou, říčka vpravo pode mnou. Vrátit se? To bych se úplně ztratil.  Tak co tedy? Co by - říčko, veď mě dál. Jistě nad tebou někde postavili vesnici. A tak jsem pokračoval podél Litavy a jenom uvažoval, jak velká bude zajížďka. Z lesa jsem vyjel na křižovatce se silnicí číslo 75 před Plášťovcemi. Zkontroloval jsem tachometr. No nazdar, tolik kilometrů jsem měl mít až v Krupině!

     Když jsem do ní i s přestávkou na oběd a zastávkou v Bzovíku po dalších asi třech hodinách dorazil, zmáhala mě únava. Nohy mi ztěžkly 85 kilometry a navíc se mi nejspíš ze slunečního úpalu udělalo mírně nevolno. Proto jsem se rozhodl, že v Krupině přespím. Jenomže ubytování jsem ve městě nesehnal. Hodina odpočinku a příjemné ochlazení v pět odpoledne mě povzbudily, abych zkusil pokračovat v cestě, snad až do Levic, původního cíle dnešní etapy.

     Hned stoupání na Žibritov mi však vzalo všechen optimismus. Jen s obrovským úsilím jsem zdolával ne sice vysoké, ale nepříjemně prudké vršky. Nadechnout se mi nepomáhala ani menší klesání. Příliš jsem nevnímal, jak se střídají polany s lesem. Víc jsem cítil každou nerovnost silnice a nadával na její kvalitu. Za Žibritovem, když jsem znovu šlapal nadoraz, mi kousek před posledním vrcholem praskla zadní vidlice. Do nejbližšího města to bylo asi deset kilometrů. Už jsem neměl ani sílu se vztekat. Uvědomoval jsem si jediné: Výlet skončil. Vidlici totiž na Slovensku neopravím.

     Zcela mechanicky jsem kolo svedl z kopce do Sv. Antonu. Přes celou vesnici a za ní asi dva kilometry po úpatí zalesněného hřebenu jsem ho potom údolím potoka dotlačil do Banské Štiavnice. Po hodině hledání jsem se v devět večer ubytoval a teprve potom šel na večeři.

     Jeden den jsem věnoval prohlídce města a části jeho muzeí a druhý den se vrátil vlakem domů.