|
Putování
třetí KRAJEM KOLEM DUNAJE srpen 1998 První
týden
„Když jsem doma připravoval tento výlet, obával jsem se v Podunajské nížině nekonečných rovin, obrovských veder a nepříjemného větru. Až na ten vítr se mé obavy potvrdily. Vítr mě trochu potrápil ve středu cestou z Galanty do Sence. Dnes mě naopak příjemně osvěžoval v rozpáleném dni. Jinak jsem opravdu šlapal po rovině v polích lemovaných na okraji pásy stromů, tu a tam mezi nimi zahlédl vesnici.“ Další z těchto úvah, postřehů a obrázků zachycují následující čtyři drobné kapitolky
Římané
na Slovensku Každý jsme se v hodinách dějepisu učili, že v 1. století našeho letopočtu Římská říše opevňuje svoji severní hranici na Rýnu a Dunaji pásem pevností a vytváří proslulý Limes Romanus. Velké pevnosti byly často chráněny menšími předsunutými posádkami na území takzvaného barbarika. Část událostí na Limitu se týkala i dnešního území Moravy a Slovenska, a proto se také na tomto území nacházejí pozůstatky oněch menších táborů. Některá z dotčených míst si pobyt římských vojsk připomínají vybudováním památníku nebo menšího muzea.
V Rusovcích (starořímské Gerulatě) byly odkryty a zakonzervovány základy velitelství antické vojenské posádky. Aby bylo možno se pochlubit i drobnými nálezy, vyrostla vedle nich nevelká budova. V ní jsou dnes vystaveny předměty denního života římských vojáků: šperky, součásti oděvu, nádobí, druh keramiky zvaný terra sigilata... Vitríny s exponáty lemují kamenné votivní oltáře, které římští vojáci obětovali svým božstvům a ve vytesaných ná-pisech jim děkovali za jejich přízeň a ochranu, dále ukázky náhrobních kamenů s reliéfy s postavami gryfů a mýtických hrdinů. Zvláštností je dochovaný polychromovaný náhrobek, na němž Daidalos připíná svému synovi křídla. Na mapce v závěru expozice je vyznačeno, kde všude se v obci našly památky z tohoto období. Mimochodem: při budování kanalizace byly objeveny další doklady existence římské osady, jak připomíná vývěska u obecního úřadu. Jedna z dělových bašt bývalé velké pevnosti v Komárně byla přeměněna v Římské lapidárium. O úrovni římského provinciálního umění vypovídá výzdoba sarkofágů, náhrobních kamenů a několika plastik. Doplňuje je řada votivních kamenů. Do expozice jsou zahrnuty i repliky reliéfních kamenů z Gerulaty.
Slovenská
města
*
*
*
* Šaľu podle mého názoru potkal osud řady menších měst bez výraznějších architektonických památek. Tato města byla v éře budování socialismu zbourána a na jejich místě vyrostly monumentální budovy úřadů a obchodů ze skla a betonu a kolem nich panelová sídliště. Zvláštní pocit něčeho nepatřičného vyvolávají v jejich stínu torza bývalých secesních tříd, většinou hlavních ulic s obchody. Kolem panelových sídlišť později začaly vyrůstat ulice rodinných domků a vytvářet novodobé vilové čtvrti. *
Tamtéž mě na sídlišti
trochu zamrazilo z velkých popisných čísel na jednotlivých blocích.
Takový způsob označování podle mě patří do ghetta nebo
„lágru“ a ne do města svobodných občanů. Teprve později
jsem si uvědomil, že to jinak nejde. Pokud celé město vypadá
jako jednotvárné sídliště, tato čísla člověka vedou a
orientují jej.
Řeky Podunajím jsem se toulal asi týden. S jednou z největších evropských řek jsem se loučil nedaleko Chľaby na jejím soutoku s Ipľem. Promítl jsem si přitom, jak vypadala ústí Moravy a všech větších slovenských řek.
Morava se vlévá do Dunaje
pod Děvínem. Před prohlídkou hradu jsem měl chvíli čas, a
proto jsem si sedl na břeh a pozoroval obě řeky: užší, bystrou
Moravu s hnědozelenou hladinou čeřenou vánkem a širší, mohutně
se valící světlezelené masy vod Dunaje. Na soutoku se vody srážely, ježily
se vlnou a spoustou vírů. Během těch necelých dvou set kilometrů Dunaj ztratil svou dravost a světle zelenkavou barvu z alpských vápenců, zlenivěl a ztmavl. Při ústí Moravy divák shlédl drama, ústí Váhu připomínalo klidnou zátoku. Vody Ipľu, ve srovnání s Dunajem většího potoka, veletok odmítal a vracel zpět, jako by je nechtěl přijmout. Hron mě též zklamal. Očekával jsem širší a dravou řeku. Přede mnou však plynul ne příliš široký, mělký a pomalý proud. Jeho ústí v Dunaji přehradily dva malé ostrůvky a on je musel obtékat.
Vstříc
horám Z Chľaby jsem se vrátil do Kamenice nad Hronom. Z ní jsem do Želiezovců sledoval údolí Hronu, do Kamenína z jednoho a z Kamenína z druhého břehu. Řeka zůstávala schována mezi stromy v úzkém zářezu uprostřed polí. Houpal jsem se mezi nevelkými vršky, chvílemi se svezl po rovině a v ranním chladu mi cesta rychle ubývala. Za Želiezovcemi jsem přejel přes nevelký hrb do údolí Jelšovky. Zalesněné kopce lemovaly údolí říčky až do Ipeľských Sokolovců nad jejím ústím do Ipľu. V dalších kilometrech do Šahů přes Kubáňovo a Sazdice mi cestu v polích znepříjemnilo několik drobných kopců nad zákrutami řeky. Celou dobu tvořily kulisu na pravém břehu zalesněné vrchy na maďarské straně hranice.
Za Šahami byla
silnice přítoky Ipľu přinucena chvíli stoupat a chvíli klesat.
Zhruba u Balogu se však od nich osvobodila a rozeběhla se po rovině.
Pole vlevo šplhala do svahu, vpravo končila u údolí řeky stíněném
stromy. V Ďarmotech jsem změnil průvodce: Ipeľ nahradil Krtíš.
Údolí potoka se zúžilo a kopce uzavřely obzor přede mnou. Krtíš
také nevyhladil vršky na svých březích, a tak jsem znovu řadil lehčí
převody. Ve Veľkém Krtíši jsem přenocoval.
Na
Krupinské planině První den v horách byl zároveň posledním dnem výletu. Z Veľkého Krtíše jsem šlapal z jednoho kopce do druhého. Jejich vrcholy byly zalesněny, v údolích se kolem vesnic prostíraly prstence polí. Několik kilometrů za Opavou jsem opustil pohodlnou silnici a po kamenité cestě se dokodrcal ke zřícenině hradu Čabraď. Zastavil jsem u jeho opuštěného podhradí. Za jednou ze dvou zmodernizovaných, ale prázdných a uzavřených chalup byla vyhloubena studna, pod strání chátrala klasicistní kaple a stranou se zvolna rozpadaly další dva domy. Chvíli jsem se zmateně motal, než jsem u studny zamčel kolo a vzal si tašky. Modrá turistická značka mě dovedla ke zbytkům hradu nejprve úzkou stezkou mezi stromy a posléze po vcelku pohodlné, byť kamenité cestě.
Hned stoupání na Žibritov mi však vzalo všechen optimismus. Jen s obrovským úsilím jsem zdolával ne sice vysoké, ale nepříjemně prudké vršky. Nadechnout se mi nepomáhala ani menší klesání. Příliš jsem nevnímal, jak se střídají polany s lesem. Víc jsem cítil každou nerovnost silnice a nadával na její kvalitu. Za Žibritovem, když jsem znovu šlapal nadoraz, mi kousek před posledním vrcholem praskla zadní vidlice. Do nejbližšího města to bylo asi deset kilometrů. Už jsem neměl ani sílu se vztekat. Uvědomoval jsem si jediné: Výlet skončil. Vidlici totiž na Slovensku neopravím. Zcela mechanicky jsem kolo svedl z kopce do Sv. Antonu. Přes celou vesnici a za ní asi dva kilometry po úpatí zalesněného hřebenu jsem ho potom údolím potoka dotlačil do Banské Štiavnice. Po hodině hledání jsem se v devět večer ubytoval a teprve potom šel na večeři. Jeden den jsem věnoval prohlídce města a části jeho muzeí a druhý den se vrátil vlakem domů.
|