
1. den /
Fiumicino: ústíTibery do Tyrhénského moře |
31.
8.:
První zhruba polovinu
cesty mě provázela řeka Tibera. Proto jsem z letiště zamířil do blízkého
Fiumicina k jejímu ústí do moře. Na konci městečka domky přestaly
tvořit semknuté řady, nad silnicí se objevila houština snad čtyřmetrového
rákosí. Jednou z mezer jsem se nakonec protáhl na břeh Tibery u jejího ústí
do moře. Řeku v posledních metrech doprovázely hráze navršené z velkých
kamenných balvanů. V pravidelných rozestupech nad ni natahovaly ramena obří
rybářské vrše. Na hladině kotvila řada člunů. Na protějším břehu se
rozložila vesnice Ostie. Hranu řeky vymezovala dvě signální světla na březích
a dvě plovoucí bójky ve vodě. Čluny se vracely především z moře. Kousek
severně vjezd střežil malý kamenný maják.
|
|
|
1.
9.:
Na prohlídku Říma jsem
si s sebou přivezl hnusné počasí: chvíli pršelo, chvíli svítilo slunko.
A k tomu foukal silný vítr. Pro Řím také platí, co jsem si před lety
napsal o Madridu; jen další velké město do sbírky. S plánkem s vyznačenými
hlavními památkami se mi jeho prohlídka změnila v malý orientační závod,
kde památky byly kontrolními body. Postupně jsem se zastavil u hlavních
turistických atrakcí: na náměstí sv. Petra, u Andělského hradu, u památníku
italského sjednocení na Piazza Venezia, na Fóru Romanu, u Kolosea, u Cirku
Maxima a dalších a vystoupil nejméně na čtyři ze sedmi římských pahorků.
Teprve v podvečer jsem se přesunul asi patnáct kilometrů na sever.
|

2. den /
Řím - Vatikán |
2.
den / Forum Romanum v Římě

3. den /
Okolí Nazzana |
2.
9.:
Vlastně jako by teprve
dnes pro mě výprava pořádně začala. V následujících dvou etapách
do městečka Baschia jsem šlapal širokým plochým údolím Tibery. Na jeho
dně se prostřela pole. Východní obzor lemoval majestátný hřeben Apenin.
Na západní straně byly drobné kopce a kopečky většinou obdělány, nebo
na nich rostly olivové háje a vinohrady. Nevelká městečka byla většinou
posazena jako dravčí hnízda na hranách zdánlivě nevysokých ostrožen nad
bočními údolími drobných přítoků.
|
2.
9.:
U dálničního sjezdu u
obce Ponzano nebyla křižovatka pořádně označená a místo přímo do města
Civita Castellana jsem zamířil do vsi Sant´ Oreste. Vytáhl jsem snad čtrnáctiprocentní
krátké stoupání na hranu údolí a už v mírnějším sklonu stoupal uprostřed
luk vstříc vysokému skalnímu hřebeni. Na strmých svazích se mezi skalami
dokázaly uchytit jen stromy. Doufal jsem, že hledaná odbočka bude na úpatí
skály. Marně. Silnice se stočila vlevo a zčásti vytesanou terasou pokračovala
stále vzhůru. Sant´ Oreste sice stálo na nejnižším místě hřebenu, ale
opět přilepené po obou stranách příkrých svahů. Z vrcholu se mi
otevíraly nádherné výhledy do údolí Tibery. To, co jsem pracně nastoupal,
jsem vzápětí na druhé straně skalního hřebenu zase sjel.

|
|

|
Stimigliano
(60 m n. m.) |
®
7 km
® |
Sant´
Oreste (443 m n. m.) |
3.
9.:
Kolem hradeb města Orte
jsem začal stoupat lesem vzhůru. Po prvních asi pěti kilometrech jsem se vyškrábal
na hřeben a v podstatě se pohyboval po něm. Les vystřídaly olivové háje,
sady lískových keřů a mezi nimi byly rozptýleny usedlosti. Pohled ze vsi
Bomarzo mi téměř vyrazil dech. Vesnice byla dalším z dravčích hnízd
na okraji prudkého srázu. Jenže údolí se odsud zdálo neskutečně hluboké.
V následujících čtyřech kilometrech jsem měl co brzdit.

|
|
 |
Orte
(80 m n. m.) |
12
km ®Bassane
(320 m n. m.) ®
8 km |
Bomarzo
(320 m n. m.) |
3.
9.:
I z necelý kilometr
vzdálené silnice byl vidět přepad z přehrady Lago di Alviano oddělený
skupinou keřů a obslužným stavením od hlavní, poměrně široké propusti.
Oba proudy vody se spojovaly ve štěrkovém korytě. U přehrady se objevil náznak
cykloznačení. Ten mě svedl na písčitou polní cestu. Díky ní jsem si mohl
všimnout, že přehradu uzavírají po vnějším obvodu hráze a tam, kde jsem
projížděl, tekl kolem její paty drobný potůček. Když cestu vystřídaly
vyjeté koleje v travnaté mezi, cykloznačení skončilo. Po několika
stovkách metrů v trávě se písčitá cesta znovu objevila a dovedla mě
k malému rybníku určenému pro sportovní rybolov. Krátce nato vyústila
na silnici.
|

4. den /
Lago di Alviano |
3.
– 4. 9.:
Nad
městečkem Baschia byla na Tibeře postavena prostřední ze tří přehrad.
Podle všeho si řeka v těchto místech proráží cestu vpřed úzkou
skalnatou soutěskou. Já jsem se o tento zážitek vlastní hloupostí připravil.
Podle místních map byly na břehu přehrady dva kempy. Poutače u silnice
zvaly, jak jsem následně zjistil, ke třetímu. Ten nebyl na břehu, ale
vysoko v kopcích u městečka Civitella del Lago. Uvědomil jsem si to až pozdě,
až jsem byl zhruba v jedné třetině stoupání. A kopce jsou pro mě vždy výzva.
Od přehrady do kempu u obce Civitella del Lago jsem vyšplhal asi pět
kilometrů a druhý den pokračoval ještě další čtyři nahoru až do nadmořské
výšky 710 m n. m. Na druhé straně hřebenu jsem se do údolí Tibery vrátil
až nad přehradou.
 |
|
 |
|
 |
Lago
di Corbara (138 m n. m.) |
®
8 km ® |
Civitella
del Lago (320 m n. m.) |
®
4 km ® |
Průsmyk
(710 m n. m.) |

5. den /
Perugia |
4. 9.:
Perugia je starobylé město
a zaujalo mě i víc než Řím. Večer jsem řešil problém. Podle internetu měl
být ve městě kemp. Jenže moje mapa o něm nevěděla a nepotkal jsem
ani žádný plán města, kde by byl vyznačen. A s Italy se nedomluvím,
abych se jich zeptal. Tak trochu naslepo jsem si vybral čtvrť Ponte Felcino
dole u Tibery, kde měl být hostel. Ten jsem našel. Recepční mi zpočátku
tvrdila, že má plno. Vysvětlila mi, že kemp je na úplně opačném konci města
a je příliš daleko. Snažila se mi nabídnout další tipy na ubytování.
Když jsem začal anglicky, myslela si, že ten jazyk umím. A já jen stál a
nechápavě koukal. Nakonec se jí mě zželelo a přiznala, že jeden volný
pokoj má, ale není uklizený. Stav pokoje byl více než slušný a dohodli
jsme se, že to beru.
|
|
|
5.
9.:
Už v polovině včerejší
etapy se řeka se znovu vymanila ze sevření kopců a tekla širokým plochým
údolím. Tentokrát ji po obou stranách lemovaly nízké svahy. I města a městečka
už ji nehlídala z bezpečí ostrožen, ale rozložila se na břehu. Proti
předchozímu úseku řeky mi připadala větší a výstavnější. Na rozdíl
od prvních dvou dnů jsem se neubránil a jejich prohlídce věnoval nějaký
čas. Tak jsem si kromě Umbertide prošel i města Citta di Castello a
Sansepolcro. V plochém údolí jsem pospával znovu dva dny. Rovina skončila
pod hrází přehrady Lago di Montedoglio. Kolem přehrady jsem začal stoupat
do hor.
|

6. den /
Umbertide |
 |
 |
6.
den / Okolí San Giustina |
7.
den
/ Lago di Montedoglio |
6.
9.:
Nad
obcí Pieve Santo Stefano byla dálnice postavena na pylonech zaražených do
dna údolí. Původní silnice se vinula po úbočí a využívala i bočních
údolí. Nad obcí Valsavignone však byla oficiálně uzavřena. Zákaz
jsem nerespektoval a pokračoval dál. Brzy jsem pochopil smysl zákazu. Shora
na silnici pod ochrannými sítěmi zajištěných svahů sjížděly balvany,
vnitřní okraj se pro změnu trhal a sjížděl do údolí. Většinou o něj
se v mírnějších úsecích praly keře a býlí, obojí silničku zužovalo.
Bylo to snad jediných pět kilometrů, kde jsem nepotkal auto. V okolí
obce Verghereto jsem dálnici opustil. V následujícím úseku do Balze
silnici několikrát lemovaly pozoruhodné skalní útvary.
 |
|
 |
|
 |
|
 |
Pieve Santo
Stefano (431 m n. m.) |
® 8 km
® |
Valsavignone
(540 m n. m.) |
® 9 km
® |
Okolí
Verghereta (800 m n. m.) |
® 6 km
® |
Balze (1.100 m
n. m.) |
6.
9.:
Pramen Tibery na úbočí
hory Monte Fumaiolo (1407 m n. m.) leží uprostřed lesa mezi dvěma horskými
hotely. Voda vytéká z kamenné „roury“ ve tvaru obdélníku zasazené
do svahu. Z ní je svedena do malého bazénku. Uprostřed něj stojí čtverhranný
sloup, na kterém rozpíná křídla orlice. Do sloupu jsou zasazeny dvě lví a
jedna kančí hlava s kruhy v tlamách. Z bazénku voda přepadá
přes několik uměle upravených stupňů kaskády, než se vydá jako přirozený
potůček lesem dolů.
|
7. den /
Průsmyk pod horou Monte Fumaiolo |

7. den / Monte Fumaiolo
(1407 m n. m.) |

7. den /
Pramen Tibery |
6.
9.:
Z průsmyku jsem kromě
návštěvy pramene Tibery uskutečnil ještě jednu pěší výpravu. Zhruba o
půl kilometru výš po upravených lesních cestách se nacházel vrchol hory.
Poněkud ho hyzdila zvolna rezavějící maringotka jako servisní zázemí pro
vysílač nad ní. Vrchol hory byl zalesněn a přes stromy nebylo nikam vidět.
|
7.
9.:
Zdolání
hlavního vrcholu Monte Titano mi dalo pořádně zabrat. Vrchol hory obsadily tři
malé hrady, nejmenší fakticky jen obytná věž, posazené na hrotech skalních
útvarů. Zejména mezi prvním a druhým se v několika terasách rozložilo
malé městečko. V terasách se našlo dost místa i pro dvě malá náměstí.
Jednomu vévodí barokní kostel, druhému o patro níž renesanční radnice s nízkou
věží a paláce úřadů. Podhradím pod vrcholovou skálou jsem sjížděl do
Rimini. Obytnou zástavbu dvou- až třípatrových domů vystřídaly ve spodní
části mohutné moderní paláce z betonu a skla patřící bankám,
obchodům a hernám. Miniaturní stát se se mnou rozloučil kovovou slavobránou.

|
|

|
Gualdicciolo
(150 m n. m.) |
® 8
km ® |
San
Marino (600 m n. m.) |

8. den /
Ústí řeky Marécchia do Jaderského moře v Rimini |
7.
9.:
Prakticky celý den jsem
sledoval tok řeky Marécchia. Nahoře v horách v jejím údolí přede
mnou nádherné přírodní divadlo dotvářené lidmi přehrávalo jednotlivé
obrazy: tu pozoruhodné skalní útvary, tam hrad nebo kostel posazený na skále
jako na špičce jehly, onde osamělé vrcholky zvedající se nad okolím.
Koryto říčky mi při zběžném pohledu připomínalo velké štěrkoviště,
kterým si voda jen obtížně hledala cestu. U obce Torello jsem z údolí
odbočil do San Marina a k řece se vrátil až v Rimini. Doprovodil
jsem ji od Tiberiova mostu z 1. st. n. l. až k ústí do Jaderského
moře. Její koryto už bylo uměle upravené, široké a hluboké a kotvilo v něm
množství rybářských člunů.
|
|
|
Ravena,
8. 9.: Ostrogótský
král Theodorich Veliký (493 – 526) navázal na tradici západořímských císařů
a začal Ravennu přestavovat v reprezentativní císařské sídlo. Dnes
toto období připomínají zejména bazilika San Vitale, zbytky Theodorichova
paláce u kostela San Apollinare, ariánské baptisterium a nakonec i samotná
hrobka krále. Většina z nich byla zapsána do kulturního dědictví
UNESCO. Z pozdějších období patří k hlavním památkám rozsáhlá
středověká pevnost Roca Brancaleona, barokně upravená kaple s ostatky
básníka Danta v areálu bývalého františkánského kláštera a
monumentální barokní dóm.
|

9. den /
Baptistérium sv. Jana Křtitele z 5. st. n. l. v Ravenně |
|
|
9.
den / Vali di Comácchio
|
8.
9.:
V průběhu první
etapy po Jaderském pobřeží z Ravenny do Chioggie se střídaly pohledy
na pláže plné rekreantů, uličky letovisek i úseky lesem. Etapa pro mě končila
malou bojovou hrou, když jsem posledních třicet kilometrů dojížděl za tmy
po silnici E55. Prakticky dvě hodiny jsem šlapal jako stroj a nevnímal únavu.
Ve tmě jsem si sotva všiml, že silnici obklopují plochá pole, že hlavní
proud Pádu je neskutečně široký, oslňovala mě světla městeček Porto
Viro a Rosolina a kolem nich nakupených průmyslových zón. Z řeky aut
jsem se vynořil až u Brondola. Jak napětí povolilo, zdálo se mi hledání
kempu nekonečně dlouhé. Když jsem se konečně zabydlel, téměř jsem padl
hladem a vyčerpáním.
|
|
|
9.
9.:
Následující dvě etapy
do Benátek a do Aquileie už byly únavné a ne příliš zajímavé. Krajinu většinou
vodní kanály rozdělovaly na pravidelné obdélníky chráněné hrázemi,
v plochých polích byly rozptýleny buď osamělá stavení, nebo malé
vesnice. Dlouhé kilometry pozorovat stejný obrázek mě vyčerpávalo.
|

10. den /
Okolí Rosary |
|
|

10. den /
Benátky |
9.
9.:
Most della Liberta, který
spojuje Benátky s pevninou, mě vyplivl na Piazza Romana. K hlavním
atrakcím města – mostu di Rialto a náměstí sv. Marka – to bylo napříč
přes celé město. Ani mi tolik nevadily úzké uličky, kde jsem někdy sotva
protáhl řídítka, ani mi tolik nevadilo přenášení těžkého kola přes
schůdky na můstcích přes kanály, jako mi vadilo obrovské množství lidí.
Byli natolik zaujati památkami a výklady obchodů, až jim bylo úplně jedno,
že jim v úzkých uličkách nemám s kolem kam uhnout. Když jsem se
nad to povznesl, byl jsem překvapen, kolik různých zákoutí a náměstíček
se tísnilo na nepříliš velkém prostoru, kolik zdánlivě monumentálních
barokních kostelů z úzkých uliček vystrčilo svoji tvář.
|
|
|
10.
9. :
V Caorle jsem na kolonádě
kolem pláže snědl polední svačinu a poslouchal směs jazyků, mimo jiné i
češtinu. Tady jsem se fakticky rozloučil s mořem. Po drobných zmatcích
jsem se s cykloturisitickou značkou chytil místní silnice. A začala úmorná
dřina: pravidelné tempo beze změny, poposedávání na otlačeném zadku, přechytávání
bolavých rukou. Okolní plochou krajinu polí protkávaných kanály a řekami
jsem v horkém odpoledni prakticky nevnímal. Se značkou jsem se fakticky
rozloučil v Salute di Livenza. Ještě v dalších kilometrech jsme
se několikrát potkali, snad využívala místních polních cest. Nejpozději
v Lugugnaně definitivně zamířila k jihu do Bibione.
|

11. den /
Caorle |
|
|

12. den /
Gorizia |
11.
9.:
Přes noc se prudce změnilo
počasí. Až dosud, celých jedenáct dní, prakticky neustále svítilo sluníčko
a bylo příjemné teplo. Stačila noc, aby se zatáhlo a začalo pršet. S malými
přestávkami vydrželo celý den. Déšť spolu s únavou mě uspaly ve
zhruba třiceti kilometrech do Gorizie na slovinských hranicích. Prohlídka města
mi připomněla, že už jsem „doma“, v c. a k. rakousko-uherské
monarchii. Ulice lemovaly klasicistní a secesní domy zdobené štukou. Malá
naučná stezka upozorňovala na několik barokních kostelů a paláců,
obchodní třídu Corso di Verde a další zajímavosti. Vše z kopce střežil
kamenný hrad, naposledy přestavěný na přelomu 17. a 18. století.
|
|
|
11.
– 12. 9.:
Za Gorizií se krajina
radikálně proměnila. Fádní rovina polí byla pryč. Na levé straně strměl
skalní hřeben. Políčka a louky se od něj mírně svažovaly do údolí řeky
Vipava. Její údolí bylo hodně široké a i na druhé straně je lemovaly nízké
kopce. Terén se přes drobné předěly potoků zavlnil a já najednou ožil.
Druhý den ráno jsem si z Ajdovščiny do Lublaně vybral náročnější
variantu a první polovinu dne šlapal přes horské vesničky nad údolím.
|

13. den /
Ajdovščina |
|
|

13. den /
Lublaň |
12.
9.:
Původně jsem počítal s tím, že během
patnácti dnů dojedu z Říma až domů. Jenže tři etapy jsem rozdělil
a díky tomu jsem do Lublaně dorazil místo osmý den až v polovině
jedenáctého. Dovolenou jsem si nemohl svobodně prodloužit. Byl pátek
odpoledne, podle rozpisu mi chybělo víc než pět etap a v pondělí jsem
měl nastoupit v zaměstnání. Nadto jsem únavou zejména v rovinatých
etapách sotva tahal nohy. I když kilometry z Ajdovščiny napověděly,
že bych se ve vysočinách Slovinska možná probral. Z těchto dvou důvodů
jsem z města zamířil domů vlakem.
|
Výlet
v číslech /Mapa
trasy
Den
|
Datum
|
Oblast
|
Etapové město
|
Km
|
1.
|
31. 8
|
Kolem
Tibery
|
Fiumicino - Řím
|
48
|
2.
|
1. 9.
|
Prima Porta
|
50
|
3.
|
2. 9.
|
Otricoli
|
116
|
4.
|
3. 9.
|
Civitella del Lago
|
113
|
5.
|
4. 9.
|
Perugia
|
95
|
6.
|
5. 9.
|
Sansepolcro
|
75
|
7.
|
6. 9.
|
Ponte Messa
|
75
|
8.
|
7. 9.
|
Kolem
Jadranu
|
Cervia
|
85
|
9.
|
8. 9.
|
Chioggia
|
124
|
10.
|
9. 9.
|
Cavallino
|
86
|
11.
|
10. 9.
|
Aquileia
|
100
|
12.
|
11. 9.
|
Slovinsko
|
Ajdovščina
|
56
|
13.
|
12. 9.
|
Ljubljana
|
63
|
|
|
|
Celkem
|
1086
|
|