1. den / Fiumicino: ústíTibery do Tyrhénského moře

31. 8.:

První zhruba polovinu cesty mě provázela řeka Tibera. Proto jsem z letiště zamířil do blízkého Fiumicina k jejímu ústí do moře. Na konci městečka domky přestaly tvořit semknuté řady, nad silnicí se objevila houština snad čtyřmetrového rákosí. Jednou z mezer jsem se nakonec protáhl na břeh Tibery u jejího ústí do moře. Řeku v posledních metrech doprovázely hráze navršené z velkých kamenných balvanů. V pravidelných rozestupech nad ni natahovaly ramena obří rybářské vrše. Na hladině kotvila řada člunů. Na protějším břehu se rozložila vesnice Ostie. Hranu řeky vymezovala dvě signální světla na březích a dvě plovoucí bójky ve vodě. Čluny se vracely především z moře. Kousek severně vjezd střežil malý kamenný maják.  

1. 9.: 

Na prohlídku Říma jsem si s sebou přivezl hnusné počasí: chvíli pršelo, chvíli svítilo slunko. A k tomu foukal silný vítr. Pro Řím také platí, co jsem si před lety napsal o Madridu; jen další velké město do sbírky. S plánkem s vyznačenými hlavními památkami se mi jeho prohlídka změnila v malý orientační závod, kde památky byly kontrolními body. Postupně jsem se zastavil u hlavních turistických atrakcí: na náměstí sv. Petra, u Andělského hradu, u památníku italského sjednocení na Piazza Venezia, na Fóru Romanu, u Kolosea, u Cirku Maxima a dalších a vystoupil nejméně na čtyři ze sedmi římských pahorků. Teprve v podvečer jsem se přesunul asi patnáct kilometrů na sever.  

2. den / Řím - Vatikán

3. den / Okolí Nazzana

2. 9.: 

Vlastně jako by teprve dnes pro mě výprava pořádně začala. V následujících dvou etapách do městečka Baschia jsem šlapal širokým plochým údolím Tibery. Na jeho dně se prostřela pole. Východní obzor lemoval majestátný hřeben Apenin. Na západní straně byly drobné kopce a kopečky většinou obdělány, nebo na nich rostly olivové háje a vinohrady. Nevelká městečka byla většinou posazena jako dravčí hnízda na hranách zdánlivě nevysokých ostrožen nad bočními údolími drobných přítoků.  

3. 9.: 

I z necelý kilometr vzdálené silnice byl vidět přepad z přehrady Lago di Alviano oddělený skupinou keřů a obslužným stavením od hlavní, poměrně široké propusti. Oba proudy vody se spojovaly ve štěrkovém korytě. U přehrady se objevil náznak cykloznačení. Ten mě svedl na písčitou polní cestu. Díky ní jsem si mohl všimnout, že přehradu uzavírají po vnějším obvodu hráze a tam, kde jsem projížděl, tekl kolem její paty drobný potůček. Když cestu vystřídaly vyjeté koleje v travnaté mezi, cykloznačení skončilo. Po několika stovkách metrů v trávě se písčitá cesta znovu objevila a dovedla mě k malému rybníku určenému pro sportovní rybolov. Krátce nato vyústila na silnici.  

4. den / Lago di Alviano

5. den / Perugia

4. 9.: 

Perugia je starobylé město a zaujalo mě i víc než Řím. Večer jsem řešil problém. Podle internetu měl být ve městě kemp. Jenže moje mapa o něm nevěděla a nepotkal jsem ani žádný plán města, kde by byl vyznačen. A s Italy se nedomluvím, abych se jich zeptal. Tak trochu naslepo jsem si vybral čtvrť Ponte Felcino dole u Tibery, kde měl být hostel. Ten jsem našel. Recepční mi zpočátku tvrdila, že má plno. Vysvětlila mi, že kemp je na úplně opačném konci města a je příliš daleko. Snažila se mi nabídnout další tipy na ubytování. Když jsem začal anglicky, myslela si, že ten jazyk umím. A já jen stál a nechápavě koukal. Nakonec se jí mě zželelo a přiznala, že jeden volný pokoj má, ale není uklizený. Stav pokoje byl více než slušný a dohodli jsme se, že to beru.  

5. 9.: 

Už v polovině včerejší etapy se řeka se znovu vymanila ze sevření kopců a tekla širokým plochým údolím. Tentokrát ji po obou stranách lemovaly nízké svahy. I města a městečka už ji nehlídala z bezpečí ostrožen, ale rozložila se na břehu. Proti předchozímu úseku řeky mi připadala větší a výstavnější. Na rozdíl od prvních dvou dnů jsem se neubránil a jejich prohlídce věnoval nějaký čas. Tak jsem si kromě Umbertide prošel i města Citta di Castello a Sansepolcro. V plochém údolí jsem pospával znovu dva dny. Rovina skončila pod hrází přehrady Lago di Montedoglio. Kolem přehrady jsem začal stoupat do hor.      

6. den / Umbertide

6. 9.: 

Pramen Tibery na úbočí hory Monte Fumaiolo (1407 m n. m.) leží uprostřed lesa mezi dvěma horskými hotely. Voda vytéká z kamenné „roury“ ve tvaru obdélníku zasazené do svahu. Z ní je svedena do malého bazénku. Uprostřed něj stojí čtverhranný sloup, na kterém rozpíná křídla orlice. Do sloupu jsou zasazeny dvě lví a jedna kančí  hlava s kruhy v tlamách. Z bazénku voda přepadá přes několik uměle upravených stupňů kaskády, než se vydá jako přirozený potůček lesem dolů. 

7. den / Průsmyk pod horou Monte Fumaiolo

7. den / Monte Fumaiolo (1407 m n. m.)

7. den / Pramen Tibery

6. 9.: 

Z průsmyku jsem kromě návštěvy pramene Tibery uskutečnil ještě jednu pěší výpravu. Zhruba o půl kilometru výš po upravených lesních cestách se nacházel vrchol hory. Poněkud ho hyzdila zvolna rezavějící maringotka jako servisní zázemí pro vysílač nad ní. Vrchol hory byl zalesněn a přes stromy nebylo nikam vidět.  

8. den / Ústí řeky Marécchia do Jaderského moře v Rimini

7. 9.:  

Prakticky celý den jsem sledoval tok řeky Marécchia. Nahoře v horách v jejím údolí přede mnou nádherné přírodní divadlo dotvářené lidmi přehrávalo jednotlivé obrazy: tu pozoruhodné skalní útvary, tam hrad nebo kostel posazený na skále jako na špičce jehly, onde osamělé vrcholky zvedající se nad okolím. Koryto říčky mi při zběžném pohledu připomínalo velké štěrkoviště, kterým si voda jen obtížně hledala cestu. U obce Torello jsem z údolí odbočil do San Marina a k řece se vrátil až v Rimini. Doprovodil jsem ji od Tiberiova mostu z 1. st. n. l. až k ústí do Jaderského moře. Její koryto už bylo uměle upravené, široké a hluboké a kotvilo v něm množství rybářských člunů.  

9. den / Baptistérium sv. Jana Křtitele z 5. st. n. l. v Ravenně

9. den / Vali di Comácchio

8. 9.: 

V průběhu první etapy po Jaderském pobřeží z Ravenny do Chioggie se střídaly pohledy na pláže plné rekreantů, uličky letovisek i úseky lesem. Etapa pro mě končila malou bojovou hrou, když jsem posledních třicet kilometrů dojížděl za tmy po silnici E55. Prakticky dvě hodiny jsem šlapal jako stroj a nevnímal únavu. Ve tmě jsem si sotva všiml, že silnici obklopují plochá pole, že hlavní proud Pádu je neskutečně široký, oslňovala mě světla městeček Porto Viro a Rosolina a kolem nich nakupených průmyslových zón. Z řeky aut jsem se vynořil až u Brondola. Jak napětí povolilo, zdálo se mi hledání kempu nekonečně dlouhé. Když jsem se konečně zabydlel, téměř jsem padl hladem a vyčerpáním.  

9. 9.: 

Následující dvě etapy do Benátek a do Aquileie už byly únavné a ne příliš zajímavé. Krajinu většinou vodní kanály rozdělovaly na pravidelné obdélníky  chráněné hrázemi, v plochých polích byly rozptýleny buď osamělá stavení, nebo malé vesnice. Dlouhé kilometry pozorovat stejný obrázek mě vyčerpávalo.  

10. den / Okolí Rosary

10. den / Benátky

9. 9.: 

Most della Liberta, který spojuje Benátky s pevninou, mě vyplivl na Piazza Romana. K hlavním atrakcím města – mostu di Rialto a náměstí sv. Marka – to bylo napříč přes celé město. Ani mi tolik nevadily úzké uličky, kde jsem někdy sotva protáhl řídítka, ani mi tolik nevadilo přenášení těžkého kola přes schůdky na můstcích přes kanály, jako mi vadilo obrovské množství lidí. Byli natolik zaujati památkami a výklady obchodů, až jim bylo úplně jedno, že jim v úzkých uličkách nemám s kolem kam uhnout. Když jsem se nad to povznesl, byl jsem překvapen, kolik různých zákoutí a náměstíček se tísnilo na nepříliš velkém prostoru, kolik zdánlivě monumentálních barokních kostelů z úzkých uliček vystrčilo svoji tvář.  

10. 9. : 

V Caorle jsem na kolonádě kolem pláže snědl polední svačinu a poslouchal směs jazyků, mimo jiné i češtinu. Tady jsem se fakticky rozloučil s mořem. Po drobných zmatcích jsem se s cykloturisitickou značkou chytil místní silnice. A začala úmorná dřina: pravidelné tempo beze změny, poposedávání na otlačeném zadku, přechytávání bolavých rukou. Okolní plochou krajinu polí protkávaných kanály a řekami jsem v horkém odpoledni prakticky nevnímal. Se značkou jsem se fakticky rozloučil v Salute di Livenza. Ještě v dalších kilometrech jsme se několikrát potkali, snad využívala místních polních cest. Nejpozději v Lugugnaně definitivně zamířila k jihu do Bibione.

11. den / Caorle

12. den / Gorizia

11. 9.: 

Přes noc se prudce změnilo počasí. Až dosud, celých jedenáct dní, prakticky neustále svítilo sluníčko a bylo příjemné teplo. Stačila noc, aby se zatáhlo a začalo pršet. S malými přestávkami vydrželo celý den. Déšť spolu s únavou mě uspaly ve zhruba třiceti kilometrech do Gorizie na slovinských hranicích. Prohlídka města mi připomněla, že už jsem „doma“, v c. a k. rakousko-uherské monarchii. Ulice lemovaly klasicistní a secesní domy zdobené štukou. Malá naučná stezka upozorňovala na několik barokních kostelů a paláců, obchodní třídu Corso di Verde a další zajímavosti. Vše z kopce střežil kamenný hrad, naposledy přestavěný na přelomu 17. a 18. století.

11. – 12. 9.: 

Za Gorizií se krajina radikálně proměnila. Fádní rovina polí byla pryč. Na levé straně strměl skalní hřeben. Políčka a louky se od něj mírně svažovaly do údolí řeky Vipava. Její údolí bylo hodně široké a i na druhé straně je lemovaly nízké kopce. Terén se přes drobné předěly potoků zavlnil a já najednou ožil. Druhý den ráno jsem si z Ajdovščiny do Lublaně vybral náročnější variantu a první polovinu dne šlapal přes horské vesničky nad údolím.  

13. den / Ajdovščina

13. den / Lublaň

12. 9.:

Původně jsem počítal s tím, že během patnácti dnů dojedu z Říma až domů. Jenže tři etapy jsem rozdělil a díky tomu jsem do Lublaně dorazil místo osmý den až v polovině jedenáctého. Dovolenou jsem si nemohl svobodně prodloužit. Byl pátek odpoledne, podle rozpisu mi chybělo víc než pět etap a v pondělí jsem měl nastoupit v zaměstnání. Nadto jsem únavou zejména v rovinatých etapách sotva tahal nohy. I když kilometry z Ajdovščiny napověděly, že bych se ve vysočinách Slovinska možná probral. Z těchto dvou důvodů jsem z města zamířil domů vlakem.