Devín, 26. 8.:

Pod Devínem ústí do Dunaje Morava. Mně se tady letos vybavovaly dojmy ze starších výletů: V roce 1998 jsem se při návštěvě hradu dozvěděl, že se osamělé věžičce říká Mníška, a na soutoku pozoroval drama dvou zápasících vod. V roce 2001 jsem si na rakouském břehu hrál s pohraničníky na honěnou (kontrolovali mě během asi devadesáti kilometrů z Hohenau k Dunaji snad třikrát) a končil na úzké kamenné hrázi na pravém břehu Moravy (i letos obnažené). V roce 2004 jsem si v okolí rakouského Hainburgu našel cestičku na pravý břeh Dunaje. Morava přes jeho šířku připomínala spíš zátoku jezera.

Bratislava, 27. 8.:

Návštěva hradu mě zklamala. Nejspíš proto, že byl proti pražským Hradčanům a pozdějšímu hradu v Budíně malý. Z hradu jsem sjel do starého města. Zastavil jsem se u dómu sv. Michala, uličkami prokličkoval na Hlavní a sousedící Patrimoniální náměstí a město opustil Michalskou bránou. Stejně jako v 90. letech jsem trochu bloudil v terasovitých ulicích předměstí, než jsem se dostal ke Slavínu. Z něj jsem sjel zpátky do starého města. Cestou na nábřeží jsem se ještě zastavil u secesního Národního divadla a monumentu, který zpodobuje Štúrovu družinu.

Čunovo, 27. - 28. 8.:

Rozlehlost nadrženého jezera nad hrází mě fascinovala. Přes jezero se otevíral pohled na poměrně nedalekou Bratislavu, i na tu dálku se dal rozeznat hrad, a nad ní hřeben Malých Karpat s hrotem televizního vysílače. Pod hrází první odbočoval Mošoňský Dunaj. Potom přes několik klapek přepadával "starý" Dunaj a vytvářel lagunu. Jeho hlavní proud se stáčel přes kamenný práh. Poslední díl tvořila plavební komora.Do úzkého poloostrova mezi "starým" Dunajem a plavební komorou byl vtěsnán areál divoké vody. Mimo hráz byl veden plavební Dunajský kanál.

Györ, 28. 8.:

Do města jsem dorazil kolem čtvrté. S vědomím, že jsou tu podle mapy dva kempy, jsem se nejprve věnoval prohlídce města. Až kolem šesté jsem se začal shánět po ubytování. Po prvním kempu v areálu vodních sportů u Mošoňského Dunaje nebylo ani stopy. Druhý kemp na předměstí u sportovního areálu ETO parku jsem po velkém úsilí nakonec našel, ale byl opuštěný a v havarijním stavu. Co teď? Tma na krku a podle mapy nejbližší kemp patnáct kilometrů daleko. Rozhodl jsem se najít nějaký hotel poblíž centra. Jenže všechny levnější hotely kolem 30 euro, které jsem našel, byly obsazeny. V půl desáté večer jsem rezignoval a ubytoval se v nejdražším hotelu Rába v centru města. Chybí mi vůle bojovat.

Ústí Ráby (322 km) v Györu, 29. 8.:

Jak už jsem se zmínil výš, v Čunově odbočuje z Dunaje jedno z jeho velkých ramen Mošoňský Dunaj (122 km). Do něj se vlévají mimo jiné dvě velké řeky: Litava (180 km) v Mosonmagyarováru a Rába (322 km) v Györu. Začátek Mošoňského Dunaje pod hrází u Čunova jsem zachytil. Dnes jsem se chtěl pokusit najít i jeho zaústění zpátky do Dunaje. Schválně jsem kvůli tomu nejel po cykloznačení, ale po nezvykle klidné silnici č. 1. Ústí jsem měl hledat u vsi Károlyháza. Jenže tu vyrostl rozsáhlý průmyslový areál a přes jeho ploty jsem se k soutoku nedostal. Nejbližší most přes řeku byl v asi dvacet kilometrů vzdáleném Komárně a z něj se mi po druhém břehu vracet zpátky  nechtělo. Soutok jsem musel oželet.

Komárno, 29. 8.:

Maďarské Komárno vzniklo na předpolí velké pevnosti mezi třemi malými pevnostmi: Csillági, Igmán a Monostori. Tzv. velká pevnost stojí na dnes slovenském břehu. Ani slovenské Komárno toho moc nenabízí: pevnost na soutoku Dunaje a Váhu, secesní domy a paláce kolem náměstí generála Klapky se sochou tohoto velitele pevnosti, v přilehlé zóně monumentální, momentálně opravovaný kostel a mezi rodinnými domy ztracený bývalý klášter františkánů. Do původního areálu velké pevnosti se v současnosti vešla i panelová sídliště. Obvodové bašty jsou dnes opraveny a komerčně využity. Všechny vzpomínky na předchozí výlety překrylo nelidské horko a podivně liduprázdné ulice. Až později mi došlo, že dnes mají Slováci státní svátek (začátek SNP v r. 1944) a tudíž volno.

Ústí Váhu (403 km) u Komárna:

Už v roce 1998, kdy jsem tu byl poprvé, jsem si zapsal, že ústí Váhu připomíná klidnou zátoku. Na obrázku to není vidět, ale z levého břehu vybíhá v ústí úzká písčitá kosa, která řeku zčásti odděluje od Dunaje. Na této kose se v horkém letním dni koupala řada lidí. Já jsem se tentokrát nespokojil pouze s tímto obrázkem, ale vydal jsem se asi dvacet kilometrů proti  proudu Váhu plochými poli do Kolárova. Tam do Váhu ústí další z velkých dunajských ramen - Malý Dunaj (128 km, začíná v Bratislavě-Karlově Vsi).

Ostřihom, 30. 8.:

Ostřihom byla od 11. do 14. století prvním hlavním městem Uherska. Byl jsem proto na ni zvědavý. Zvlášť když už z velké dálky láká monumentální katedrálou, vedle které se téměř ztrácí skromnější královský hrad. Proto mě překvapilo, jak je historický střed města relativně malý. Tvoří ho především trojúhelníkové Szechenyho náměstí obklopené klasicistními domy. Jeho základnu tvoří v ose kolmé ke břehu řeky budova radnice. V uličkách za ní byly vybudovány dva barokní kostely, jeden jako součást kláštera. Nad  protilehlým vrcholem trojúhelníku náměstí se zvedá nízké opevněné návrší. Na něm se na slunci vyhřívá poutní kostelík. Z jedné boční uličky k němu stoupají schody se zastaveními křížové cesty.  Několik krátkých uliček spojuje náměstí s komplexem  barokních paláců na úpatí hradního vrchu..A to je vše.

Visegrád, 31. 8.:

Ze Szobu u ústí Ipľu do Váce vedla upravená, převážně asfaltovaná cyklostezka. Řeka se vinula mezi zalesněnými kopci, na loukách na březích se rozložily vesnice. Mraky tlumily horko a vládla pohoda. Nejkrásnější byl záběr na zříceninu Visegrádu na vrcholu jednoho z kopců, pod ní stála na nábřeží věžovitá brána.

Vác, 31. 8.:

Z Váce jsem asi dvacet kilometrů do Budapešti dojížděl bez mapy. Zpočátku to byla zajímavá hra: přejíždění z nábřeží Dunaje do nějakého městečka, kličkování jeho ulicemi a zase návrat zpátky. Ale v Dunakeszi mě cykloznačení vyvedlo na hlavní ulici a na konci města se ztratilo. Na rušnou silnici č. 2 kola nesměla. Co teď? Nazdařbůh jsem odbočil kolmou polní cestou k řece a skutečně jsem se dostal k Dunaji. Ale tam u nějaké vodárny cesta končila. I přes zákazy jsem se propletl pod hlavní budovou a potom asi pět kilometrů šlapal po loukách na břehu řeky vyjetými kolejemi. Všechny odbočky k hlavní silnici končily uzamčenou bránou. Se strachem jsem čekal, kdy se budu muset otočit, protože to dál nepůjde. Bál jsem se zbytečně. Na okraji Újpešti jsem přece jen spojku na hlavní silnici našel.

Budapešť, 1. 9.:

Podle mne Budapešť podlehla v druhé polovině 19. století podobné megalomanii jako Paříž. Křivolaké uličky různorodých domků nahradila pravidelná šachovnice širokých bulvárů s výstavnými secesními paláci. A v podobném duchu byla přestavěna i bazilika sv. Štěpána. Rákocziho třída je přece jen pestřejší. Mezi secesní fasády se tu a tam přimíchala moderní prosklená. Pozornost přitáhla i romantická věž New York Palace. Uniformitu ulice zcela rozbil malý barokní kostelík. Z Pešti jsem přejel přes řeku do Budína a vystoupal na hradní okrsek. Komplex barokních paláců s monumentální bazilikou sv. Matyáše mi připomněl pražské Hradčany. Citadela na sousedním kopci plnila svoji obrannou funkci  zejména za 2. světové války. Její oběti připomíná obří socha Svobody.

Ráckeve, 2. 9.:

V jižním Maďarsku mě trápilo obrovské horko, technické potíže a dá se říci i nuda. S malými výjimkami vedla cyklotrasa po hrázích Dunaje. Řeka se mi skrývala za úzkým pásem lužního lesa na jedné straně a na druhé se prostírala plochá pole. Dlouhé kilometry jsem jiný obrázek neviděl. Pod kolem se střídal asfalt, upravená štěrková cesta i vyjeté koleje v trávě. Jednou z výjimek byla cesta kolem Ráckevského Dunaje, dalšího z ramen řeky. Značka mě vedla po levém břehu ramene střídavě pohodlnou, střídavě rozbitou asfaltovanou cestou kolem spousty chat zasazených do malých zahrádek. Lidé využili volnou neděli k odpočinku. Někteří posedávali na zahrádkách a besedovali, jiní v řece rybařili a další se v ní koupali nebo proháněli na lodičkách.

Dunaújváros, 3. 9.:

Město vzniklo jako ukázka stalinského urbanismu, kterému vdechla život ocelárna. Jeho základem je široká hlavní třída s parkovou úpravou. Západní strana dnes žije díky rušné silnici a řadě obchodů a východní strana za stromy poněkud pospává. Tato třída ústí do čtvercového náměstí s věžovitou radnicí a budovou muzea. Směrem na západ se svažují bloky obytných domů s ozdobnými prvky, které ústí na druhou hlavní ulici. Zhruba uprostřed této druhé třídy mě zaujalo malé jezírko a nad ním budova snad bývalého sekretariátu MSDS se socialistickým znakem a vročením 1953. Pomalu jsem čekal, odkud na mě vykoukne Marx, Lenin, nebo jiná významná osobnost dělnického hnutí. Na tuto část navazující panelové sídliště mi připomnělo, že zatímco 50. léta si na architekturu alespoň hrála, později se stavěly "továrny na bydlení" bez ohledu na lidi.

Harta, 3. 9.:

Už včera jsem byl na štěrkových cestách po hrázích na břehu Dunaje nucen několikrát lepit. Jednou jsem duši současně nejenom procvakl, ale píchl třetí dírku ještě kousek vedle. Když jsem dnes kolem poledne dojel do Harty, jeden z včerejších fleků povolil a pod okrajem ucházel vzduch. Zkusil jsem novým flekem přelepit jen tento okraj. Popojel jsem však sotva pět kilometrů do Dunapataje, podle mapy městečka do 5.000 obyvatel, a flek znovu povolil. Ve snaze starý flek strhnout, jsem duši roztrhl tak, že už zalepit nešla.Co teď? Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že kolo potlačím do asi patnáct kilometrů vzdálené Kaloči. Přesto mi to nedalo a na místní benzínce jsem se zeptal na "gumiservisz". Světe, div se, byl o čtyři domy dál. Jeho majitel v polici v garáži našel dokonce duši české značky Rubena a jako bonus za nákup mi ji bezplatně vyměnil. Po chvílích trudnomyslnosti přišla úleva.

Kaloča, 3. 9.:

Do města jsem dorazil kolem šesté večer. Prošel jsem se kolem barokního kostela a biskupského paláce, po hlavní třídě stíněné stromy a lemované galerií významných osobností v čele s biskupem Asztrikem, který korunoval sv. Štěpána prvním uherským králem.Ve dvoře sousedních domů jsem objevil sousoší revolučního direktoria z let 1848 - 49. Jenže na focení už bylo příliš šero. Rozhodl jsem se tedy prohlídku města přerušit a vrátit se sem ráno, až bude více světla. I proto jsem nehledal proslulé místní muzeum papriky. Jenže... Kemp byl asi pět kilometrů od města na břehu Dunaje. Když jsem si ráno ve fotoaparátu prohlédl večer letmo udělané obrázky, řekl jsem si, že nejsou tak špatné a stačí mi, a do města se už nevracel. Kaloču, sídlo nejstaršího uherského biskupství, jsem ošidil.

Ústí Sió (121 km), 4. 9.:

Když jsem připravoval tento výlet, marně jsem hledal nějakou čistě maďarskou řeku, která by ústila do Dunaje. Jedinou, kterou jsem po dlouhém úsilí našel, byla řeka Sió vytékající z jezera Balaton. Její ústí se mi tradičně schovávalo v lužním lese. Při jeho hledání jsem se zmateně motal. Při prvním průjezdu mi bylo jasné, že v místě, kde se hráz lomí v pravém úhlu, opouštím Dunaj a šlapu kolem Sió. Přesto jsem nezastavil. Otáčel jsem se až asi po kilometru u plavební komory. Teprve při druhém průjezdu jsem zastavil a mohl tak najít nenápadnou odbočku do lesa. Tato cesta mě dovedla ke skupině chat na břehu Dunaje a k nějakému plotu. Přes něj vedly dřevěné schůdky. Odstavil jsem kolo a pokračoval dál pěšky. Po pár metrech jsem stanul na soutoku obou řek.

Baja, 4. 9.:

Baja byla vedle Kaloči jedním z mála měst podle mého gusta. Rozlehlé hlavní náměstí končilo terasou nad Sugovicí, uprostřed stál sloup Nejsvětější trojice a celou jednu frontu obsadila secesní radnice. Vlevo toto náměstí krátká ulička spojovala s jiným. Nad ním se zvedal barokní kostel se samostatnou kaplí sv. Floriána. Kostelu kontrastovala moderní fasáda nákupního centra. Pozornost však přitahovala zejména kaskádovitě uspořádaná fontána zakončená malým jezírkem uprostřed. Na fontánu shlížela socha nějakého buditele. A jiná secesní ulička mě přivedla ke skromnému františkánském klášteru. V okolních ulicích jsem potom vyzobával další pamětihodnosti.

Okolí Moháče, 5. 9.:

V krvavé bitvě roku 1526 tady turecká vojska rozprášila křesťanskou armádu a otevřela si cestu k okupaci Uher. O kousek dál je také trojmezí Maďarsko - Srbsko - Chorvatsko. To mě přinutilo přemýšlet, kudy budu pokračovat. Kvůli rostoucí únavě jsem dokonce uvažoval, že výlet předčasně ukončím. Strach z následků patnáct let staré války, nutnost přejíždět dvoje hranice (nyní maďarsko-chorvatské, později chorvatsko-srbské) i neznalost terénu mě odrazovaly od cesty přes Chorvatsko po pravém břehu. Nakonec jsem se rozhodl zbývající dvě a půl etapy "urvat" na levém, srbském břehu řeky.

Apatin, 6. 9.:

Včerejší rozhodnutí nebylo úplně šťastné. Během zhruba devadesáti kilometrů ze Somboru přes Apatin a Bogojevo do Živy jsem sice více než polovinu šlapal po dunajských hrázích, ale řeku jsem pořádně neviděl. Pod hrází se mezi stromy lužního lesa ukrývala drobná vedlejší ramena a tůňky a přes ně bylo k hlavnímu proudu daleko. Navíc jsem v těch mrtvých kilometrech mimo civilizaci ztrácel přehled o ujetých kilometrech a jen tupě šlapal. Tak se mi také mohlo stát, že jsem se ani nepokusil z protilehlého břehu najít a vyfotit ústí Drávy, čtvrtého největšího přítoku Dunaje. A na jediném mostě, který jsem dnes u Bogojeva potkal, stála celnice. Kdybych skončil včera v Moháči, udělal bych lépe.

Novi Sad, 7. 9.: 

Ráno mně v Bačce Palance chybělo do Nového Sadu něco přes padesát kilometrů. Jenže jsem měl pocit, že je nedojedu. Včera jsem k večeři snědl něco špatného a trápil mě průjem. A do toho zhruba v polovině etapy přišly znovu lapálie s píchnutou duší. Znovu jsem musel kousek popojet po štěrkové cestě. Jak se dalo čekat, píchnul jsem. Díru jsem zalepil, kolo však ucházelo dál. Po dohuštění vydrželo pár stovek metrů a bylo měkké. Zastavil jsem u nejbližší malé zátoky a začal lepit. Nafouknutou duši jsem hodil do vody a našel dvě nepatrné dírky. Zalepil jsem je, kolo dal dohromady. Nevytlačil jsem ho však pořádně ani z břehu na hráz a zase bylo prázdné. Znovu jsem je rozdělal, díry byly o kousek vedle. Když jsem zalepil i další díry, povolila hadička ventilku. Nakonec jsem po velkém úsilí přece jen dal kolo dohromady a mohl pokračovat v cestě. Její zbytek už naštěstí proběhl bez nehody, i vnitřnosti se uklidnily.