Prameny Visly, 10. 5.:

Kolem Černé Viselky jsem dojel k hotelu Przyslop. Tam mě zaskočila bouřka. Nějaký čas jsem čekal, jestli přestane pršet. Nakonec jsem kolo zamknul pod balkonem hotelu, sám se zahalil do pláštěnky a vydal vzhůru. Kamenitou lesní cestou, deštěm proměněnou v malý potok, jsem se dostal na vrchol Beraní hory. Z něj mě stezka zavedla na druhou stranu hřebene k prameni Bílé Viselky. Při cestě zpět jsem odbočil cestou traktorů do lesa mezi další polom hledat kámen označující pramen Černé Viselky. V mokrém borůvčí jsem však neměl dost času ani trpělivosti a pramen nenašel.    

Pod přehradou Jezioro Czernianskie, 11. 5.:

V malé přehradě pod horami se spojují Bílá a Černá Viselka, pod propustí vytéká největší řeka Polska Visla. Poláci mě potěšili. Alespoň v prvním úseku do Krakova vyznačili cyklotrasu. Až do Skočova sledovala střídavě z pravého a levého břehu řeku. Ta meandrovala poměrně širokou plochou loukou s rozptýlenými usedlostmi pod dohledem vysokých zalesněných svahů.

Skoczów, 11. 5.:

Skoczów je zajímavé historické městečko. Jeho středem je čtvercové náměstí s budovou radnice a kašnou uprostřed. V jednom z domů kolem něj se narodil sv. Jan Sarkander. Krátká kostelní ulice spojuje náměstí s barokním kostelem sv. Petra a Pavla. U obou jeho vchodů vítá návštěvníky dvojice světců. Když jsem pokračoval po obvodu bývalých hradeb zastavil jsem se u zajímavými sgrafity zdobené požární zbrojnice.Z jedné strany je před ní vystavena historická stříkačka, z druhé strany skromný památníček připomíná, že na místě malého parčíku stávala židovská synagoga. Právě odsud je průhledem jinou ulicí vidět evangelický kostel z 19. století na mírném návrší na předměstí. Další zastávka platila malému kostelíku u bývalého středověkého špitálu. Východně od náměstí jsem našel zajímavou klasicistní budovu muzea. Na severním předměstí stojí na místě středověkého piastovského hradu secesní budova gymnázia a před ní se prostírá malý parčík.

Oświęcim, 12. 5.:

Oświęcim je další ze zajímavých historických měst s královským hradem, klášterem, několika kostely... Nechvalně však proslula zejména za 2. světové války jako vyhlazovací koncentrační tábor. Ten ráno vězni za doprovodu kapely opouštěli branou s nápisem Arbeit macht frei a večer se vraceli zpět. Při prohlížení expozic a skladišť jsem si uvědomoval obludnost celého systému, kdy se z člověka stávala jednotka-kus. Po vstupu do tábora byl zaevidován a okraden. V táboře buď vězeň pracoval, dokud nepadl, nebo se stal obětí pseudovědeckých lékařských pokusů. Za sebemenší prohřešek končil na speciálním trestním bloku nebo u popravčí zdi, případně na šibenici. V tomto táboře také začal jeho velitel Rudolf Höss experimentovat s cyklonem B a byla tu vybudována první krematoria. Neodbytným průvodcem vězňů byl kromě bití a ponižování hlad.  

Cestou do Krakova, 12. 5.:

Už kousek za Osvětimí byla Visla rozdělena do dvou ramen. Cyklotrasa vedla mezi spoustou rybníků, kdyby nepršelo, mohl jsem pozorovat množství vodních ptáků. A taky mi připravila několik nepříjemných chvil. Celkem třikrát jsem značku ztratil, dvakrát jsem ji znovu našel, potřetí jsem se na ni už vykašlal. Měl jsem pocit, že neustále přešlapuji na místě, že se ke Krakovu nepřibližuji dost rychle. Navíc bylo osm večer, proto jsem si v mapě našel nejkratší trasu a vydal se po ní.   

*

Za Krakovem se krajina otevřela. Šlapal jsem uprostřed plochých polí, ty byly rozdělovány pásy stromů, pravidelně se střídaly jednotlivé osady, hráz kolem řeky jsem téměř nevnímal.   

Ústí Dunajce (274 km) u Opatowce, 14. 5.:

Když jsem přejížděl hráz k ústí Dunajce, všiml jsem si symbolické plastiky ve stylu tří sloupů. Přesvědčen, že se k ní vrátím, jsem si ji neprohlédl blíž. Dunajec má přes 270 km, Visla ještě o něco víc, takže se potkávají dvě široké a mocné řeky. Přímo v ústí jezdí přívoz. Svezl jsem se jím také a ucítil, jak zhruba uprostřed zahýbal silnější proud Visly s prámem. Obrázek z pravého břehu Visly se mi příliš nepovedl. Na protější straně se zvedala strmá stráň. Říkal jsem si, že z ní by to mohlo být lepší. Jenže jsem měl smůlu. Asi padesátimetrový pás od hrany patřil soukromým zahradám a vilám. Takže jsem se na hranu a tím k obrázku nedostal.  

Řeka Wisloka (164 km) u Gawluszowic, 15. 5:

Zpočátku jsem se snažil a hledal ústí i menších řek do Visly. Později už to nešlo. Bez podrobné mapy bych se nevyznal ve spleti polních cest kolem protipovodňových hrází, bez pořádného vybavení se nedostal pásem vysoké trávy a křovin bezprostředně na břehu. Když jsem to zkoušel v ústí Nidy, málem jsem zabloudil mezi drobnými jezírky uprostřed písečných přesypů a křovin a měl jsem strach, že zapadnu někde do mokřiny. A proto jsem si každou z těch menších řek vyfotil jen na posledním mostě (nebo přívozu) před ústím. Šetřil jsem tím i spoustu drahocenného času.

Sandomierz, 15. 5.:

Celý den krásně svítilo sluníčko, všechno klapalo podle plánu. Abych pohodu nerušil, etapu jsem v Sandoměři (pl. Sandomierz) po zhruba osmdesáti kilometrech ukončil (bylo sedm večer). Jak jsem prožil pohodový den, tak mě čekala krušná noc. K večeru se zvedl poměrně ostrý vítr a v noci se rozpršelo. Nevím, jestli je to konstrukční chybou stanu, nebo tím, že ho nemám dostatečně vypnutý, ale do rána jsem ho měl plný vody. Navíc se i rozbil zip na spacím pytli a najít polohu tak, aby na mě nikudy netáhlo, nebylo vůbec jednoduché. 

Ústí Sanu (444 km), 16. 5.:

Měl jsem velký kus štěstí. K ústí Sanu si přes louky a křoviny zajel terénním automobilem nějaký rybář. Jinak bych nejspíš mezi křovinami tradičně bloudil. Takto mi stačilo sledovat stopy kol v trávě a mezi křovinami. Na místě jsem našel hromádku polen a ještě teplé ohniště. Jen jsem brblal něco v tom smyslu, že San je druhý největší přítok Visly a být to v Německu, jistě by k soutoku vedla upravená stezka a byl na špici umístěn vyhlídkový bod. Přede mnou se spojovaly dvě mohutné, zhruba čtyři sta padesát kilometrů dlouhé  řeky a vzniklo z toho něco nepředstavitelně širokého a mohutného.     

Kazimierz Dolny, 17. 5.:

V Pogorzu jsem si fotil říčku Chodelku. Do Kazimierzu zbývalo asi šest kilometrů po polní cestě pod vedením místní cykloznačky. Jenže na rozdíl od předchozích dnů, povrch cesty nebyl písčitý, ale jílovitý. Po mokrém písku se dá jakž takž jet, po jílu ne. Brzy bláto ucpalo blatníky a já kolo vlekl smykem. Dostal jsem se kousek za vesnici a otočil to. Trápit se nemělo cenu. Po návratu do vesnice jsem kolo obral z nejhoršího bláta a potom hledal "obchvatnou" trasu po silnici. I po povrchní očistě jsme oba s kolem byli od bláta umazaní až za ušima. Kazimírem končí úsek Visly zvaný Malopolský přelom Visly. Zejména nad pravým břehem řeky se zvedá nízká vápencová skalka, na hřebenu rostou lesy, otevírají se zajímavé výhledy na řeku.     

Puławy, 17. 5.:

Puławy se mi představily jako moderní město širokých čtyřproudých tříd s parkovou úpravou, město především panelových domů. Trochu mě překvapilo, jak jsou relativně malé. Našel jsem si moderně řešenou radnici, za ní objevil kostelík z počátku 20. století. V ose ulice směrem k řece tryskala malá fontána a za ní snad měla být pěší promenáda kolem obchodů, případně tržnice. Téměř nebylo co objevovat. Až na nábřeží jsem našel v anglickém parku schovaný zámek Čantoryjských v klasicistním stylu. Na poměrně malé ploše parku byly rozesety i drobné romantické stavby.   

Ústí Wieprze (303 km):

Řeka se vlévá do Visly na předměstí Dęblinu. Kousek před ústím ji překlenují dva mosty: silniční a železniční. Soutok jsem tak měl jako na dlani a nemusel nic hledat. Vepř se stáčel ladným obloukem a ve spojení s Vislou se vytvořila malá písčitá kosa. V lesíku na pravým břehem se skrývá renesanční nebo barokní pevnost.    

Dęblin, 18. 5.:

Hlavní ulicí tzv. Starówky je Varšavská. Tvoří ji jednoposchoďové, těžko zařaditelné domy. V jejich přízemí se čile obchoduje, nebo pracují řemeslné dílny,  v patře se bydlí. Tato třída se zhruba uprostřed rozšiřuje v obdélníkový rynek. Dnes místo trhovců zaujal malý parčík s lavičkami. Z jedné strany ho hlídá pseudoklasicistní budova radnice, z druhé ošklivá krabice socialistického nákupního střediska. I kostel tu chyběl. V okolí zaujme jen vysoká škola pro letecké důstojníky. Před ní stojí památník všem absolventům, kteří padli za 2. světové války a několik vysloužilých typů stíhaček tvoří malé letecké muzeum. Varšavská ulice končí ve směru k Visle mostem přes železniční trať. Za ní se v malém lesíku skrývá renesanční nebo barokní pevnost. Ta dodnes slouží vojenské posádce. Od ní se téměř paprskovitě rozbíhají i další asi čtyři ulice panelových sídlišť. Zbývá jen dodat, že za městem je vojenské letiště.     

Antoniow, 18. 5.:

Z Dęblinu jsem vyrazil po klidnější silnici II. třídy po pravém břehu řeky. Silnice se většinou schovávala do lesů. Abych se dostal k ústí Pilice, třetího největšího přítoku Visly, potřeboval jsem se dostat na levý břeh. Až příliš pozdě jsem zjistil, že jeden most přes Vislu je v Dęblinu a druhý až o zhruba sedmdesát kilometrů dál u Hory Kalvárie. Mezi nimi přepravují přes řeku dva přívozy, oba pro zvýšenou hladinu řeky uzavřené. I pokus dostat se k tomuto ústí z protějšího břehu skončil nezdarem, jak jinak v mokré vysoké trávě a křovinách. Tento pokus mě vytáhl nejprve z lesních zákoutí zpět do polí na nezpevněné písčité cesty a potom mezi sady na asfaltované cesty. 

Varšava, 19. 5.:

V okolí Starého rynku se na několika panelech připomíná, že stará Varšava (pl. Warszawa) byla z 90% zničena za 2. světové války a po ní znovu obnovena v původní podobě. Příjemná procházka mezi především barokními fasádami, kolem hradeb, několika kostelů a památníků mi trvala zhruba tři hodiny. Příjemný dojem se začal zvolna vytrácet mezi barokními paláci Krakovského předměstí, v nichž mj. sídlí polský prezident, varšavská univerzita a akademie věd. A zcela se vytratil při bloudění po moderních širokých třídách plných aut za památkami Varšavského ghetta. Dvě z nich, zbytek zdi a synagoga, se dokonce skrývaly ve dvorech.

Ústí Narwu (484 km), 20. 5.:

Po týdnu proměnlivého, případně deštivého počasí se udělalo pěkně. Bylo tedy nejvýš žádoucí dát kolo do pořádku. Využil jsem toho, že jsem v Nieporętu spal na břehu Zbiorniku Zegrzyńskiego, a ráno v ní kolo umyl. Přitom jsem si všiml, že se mi rozlomil nosič. Nezbylo mi nic jiného, než navštívit nejbližší cykloservis (naštěstí byl v obci), koupit a nechat namontovat nový. Teprve kolem jedenácté jsem se mohl rozjet k další etapě. Ve dvanáct jsem zastavoval na jídlo v městečku Nowy Dwór Mazowiecki a potom se zhruba hodinu zmateně motal v areálu pevnosti Modlin nad soutokem obou řek. Tu a tam na mě mezi stromy vykoukly zbyky pevnostních valů a bran této barokní stavby, kolonie uniformních domů z počátku 19. století nezapřela původní kasárenské určení. Hlavní budovy vnitřní pevnosti dodnes patří armádě. Šipky sice navádějí k vyhlídkovému bodu a k muzeu, ale snaha se jich držet vyzněla naprázdno.

Ústí Bzury (166 km), 20. 5.:

Ve zbývajících kilometrech tohoto dne ze Zakroczymu do Płocku se mašinka rozjela. Pravidelně se  střídaly vesnice obklopené prstenci polí s pásy lesa. První pokus o focení Visly u Secyminu skončil na protipovodňovém valu pohledem na vodu rozlitou mezi stromy. Rovněž řeku Bzuru o deset kilometrů dál proměnil blízký soutok v malé jezero. Kdyby jí hráze dovolily víc, jistě by se rozlila doširoka. Tentýž soutok jsem o chvíli později pozoroval i z mostu přes Vislu. Řeka se v těchto místech rozlila do několika ramen a vytvořila ostrovy. Všiml jsem si, že pravý břeh je zvýšený a spadá do řeky asi stometrovým srázem, kdežto levý břeh je plochý.

Płock, 21. 5.:

Svou procházku historickým městem jsem začal u pozdně románské katedrály. Budovy okolního královského hradu mnohokrát měnily půdorys i vzhled. Dnes část z nich ustoupila vyhlídkové terase nad Vislou, část má barokní podobu. V sousedství vybudovali jezuité svou kolej a čtyřmi jednoduchými klasicistními budovami vytvořili malé náměstí. Staré město pokračovalo dvěma souběžnými ulicemi v ose břehu Visly ústícími na Rynek V ulici blíž k řece jedna z budov sloužila škole a tento účel plní dodnes. Náměstí lemuje alej stromů, uprostřed prázdné plochy tryská fontána. Celou západní frontu obsadila monumentální klasicistní radnice. Vlastně hned za rohem je menší barokní kostel. V jeho sousedství se z 18. století dochovaly budovy dvou skladišť zboží, jedna z nich dnes slouží oblastnímu muzeu. Historické město končí dnes už zčásti přestavěnou baštou a zbytky hradebních zdí. Na severní stranu hradeb bylo přilepeno židovské město. V současnosti je připomínají už jen názvy ulic a tzv. Dům rabína.

Włocławek, 21. 5.:

Na nábřeží mě přivítala gotická cihlová katedrála. Hlavní obchodní třídou města je třída 3. května. Tu lemují nízké jednopatrové domy s klasicistními nebo secesními fasádami. Tato třída ústí u řeky na Stary rynek. Dnes jej lemují barokní domy, jeho plocha je proměněna v trávník. Na řeku shlíží malý barokní kostelík. Na druhém konci ústí třída 3. května na mnohem rozlehlejší a živější náměstí Nezávislosti. Jeho středem je kamenný sloup památníku osvobození. Vnitřní obvod lemuje stromořadí, po vnějším jezdí auta. Domy jsou různé: těžko zařaditelné, klasicistní i moderní železobetonové a skleněné paláce. A v sousedství tohoto náměstí jsem objevil orientační mapu a dokonce naučnou stezku po hlavních památkách "Starówky". Ta mě západně od náměstí přivedla k několika menším kostelům a bývalému františkánskému klášteru, modernistické budově muzea a na nábřeží řeky kromě katedrály ke klasicistnímu biskupskému paláci. Na východ od třídy 3. května jsem si měl všimnout staré požární zbrojnice s nízkou věží a postmoderní radnice. K památkám města patří i přestavované staré továrny.

Ústí Drwęcy (253 km) v okolí Toruně, 22. 5.:

Skoro před týdnem jsem v Josefově zachytil zprávu o povodních ve Slezských Beskydech. Zaujat vlastními starostmi jsem však na ně brzy úplně zapomněl. I nádherné počasí mě vybídlo, abych výlet ve Varšavě nepřerušil a pokračoval dál. Včera večer mi povodně připomněla výměna SMS s domovem i lidé starostlivě obhlížející ve Włocławku řeku. Dnes jsem cestou do Toruně viděl vodu rozlitou po okolních loukách, v Bobrowniku asi metr od domů, na předměstí Toruně lidé chystali hráze z pytlů s pískem. V ústí Drwęcy (i jiných přítoků) Visla zafungovala jako jakási hráz, nepřijala vodu svého přítoku a on se také na dolním toku rozvodnil.

Toruň, 22. 5.:

Toruň byla postavena jako důležitý říční přístav na Visle. Tomu odpovídá nejen jeho výstavnost, ale i to, že se směrem k řece otevírala několika branami a hned za hradbami byly budovy skladišť. Zároveň bylo město nějaký čas hlavním sídlem Řádu německých rytířů. Jejich hrad, dnes ve zřícenině, měl samostatné opevnění a stál na rozhraní Starého a Nového města. Převážná část vycházky po městě byla věnována obhlídce různých měšťanských domů, především s bohatě zdobenými barokními fasádami, a místních kostelů ve stylu cihlové gotiky. Na Velkém rynku se rozložila monumentální novogotická budova radnice. Před ní se z podstavce rozhlíží místní rodák Mikuláš Koperník. V jedné uličce mezi Starým a Novým Městem jsem zakopl o malého dráčka. Podle pověsti vylézal z městské stoky, aby strašil noční opozdilce a opilce.  

Bydgoszcz, 22. 5.:

Na letošním výletě jsem neměl příliš štěstí s ubytováním. Doma jsem sice pečlivě celou trasu rozpočítal a na internetu si našel levná ubytování, ale jak už to bývá, v terénu bylo všechno jinak. V první polovině trati se spaní pod stanem v kempu střídalo se spaním v hotelu zhruba půl na půl, v druhé polovině trati už hotely jednoznačně převažovaly. Ve venkovských městech je často jediný hotel, ve větších mi chybí dostatek informací i času, a tak spávám zpravidla za stovku zlotých na noc. Dnes se má pohodlnost znovu projevila. Do centra Bydgoszcze jsem dojel po osmé večer. Mohl jsem volit, jestli budu kličkovat dalších asi deset kilometrů do kempu za městem, nebo dám přednost hotelu. Chybí mi zarputilost prvních let a vyhrál hotel.

Řeka Brda (238 km) na předměstí Bydgoszcze, 23. 5.:

Stává se z toho nepříjemný zvyk. Dopoledne ztratím prohlídkou nějakého města a jinými drobnostmi a odpoledne potom doháním všechny kilometry. Mnohdy mi nezbývá dost času a nedoženu je. Dnešní den nebyl výjimkou. Po asi hodinové procházce starým městem jsem se vydal po nábřeží řeky Brdy hledat její ústí do Visly. K ústí jsem se přes nejrůznější průmyslové podniky nedostal a ve výsledku nakonec marně ztratil zhruba hodinu. Další půl hodiny mi trvala cesta Fordoňskou třídou na okraj města a když jsem Bydgoszcz opouštěl, bylo půl dvanácté.

Řeka Wda (210 km) u města Świecie, 23. 5.:

Město Świecie mě přivítalo panelovými sídlišti. Za nimi se skrývala Starówka, jak se tady říká starému městu. Rozlehlé čtvercové náměstí bylo tentokrát prázdné, jen v koutě před radnicí stál památník výročí města ve stínu stromů. Radnice s nízkou věží byla neostylová. Domy kolem náměstí stejně jako v okolních ulicích měly secesní fasády. Jedna z ulic mě přivedla k baroknímu klášteru, jiná k novogotické budově pošty, další k malému parčíku v sousedství starého hřbitova pod cihlovým gotickým kostelem. Takové normální městečko. Největší historické památky však byly za rozvodněnou Wdou: zbytky křižáckého hradu a mariánský kostel ve stylu cihlové gotiky, rovněž postavený křižáky.

Chełmno, 23. 5:

Uprostřed města stojí na obdélném náměstí renesanční radnice. Ostatní památky se dochovaly po obvodu dodnes stojících hradeb: klášter, barokní lyceum, vodárenská věž, malý a velký kostel ve stylu cihlové gotiky. Za Grudziądzkou bránou byl upraven malý parčík. Přímo pod hradbami seděla dvojice dřevěných zamilovaných, opěradlo jiné, pro změnu kamenné lavičky mělo tvar dvou srdcí, několikrát jsem zahlédl nápis Chełmno - město zamilovaných. Byla neděle, v parku hrála moderní hudba, lidé korzovali a bavili se. Využil jsem této atmosféry a po prohlídce památek si udělal malou občerstvovací zastávku. Když jsem si vychutnával poklidnou atmosféru, vzpomněl jsem si na podobný zážitek z Venlo v Nizozemí (viz Rýn/Maas/Dunaj 2005).

Grudziądz, 24. 5.

Po prohlídce města jsem si na rynku chystal fotoaparát na balík věcí na nosiči, abych si mohl udělat obrázek samospouští, když se ke mně přitočil jeden chlapík a začal loudit drobné. Pokusil jsem se ho odbýt, ale nedal se. Tak jsem ho poprosil, aby mě vyfotografoval. Jako obvykle se to povedlo až napodruhé. I potom dál loudil peníze, do jisté míry se mi vnucoval jako průvodce. Nakonec jsem neodolal, zalovil v peněžence a dal mu jeden zlotý. Svým způsobem si ho vydělal.

Oddělení Nogatu u Bialej Góry, 24. 5.:

Pod Grudziądzí má Visla šířku zhruba tři čtvrtě kilometru. Na obou březích jsou ponechány poldry o šířce sto až dvě stě metrů a teprve potom vybudovány protipovodňové valy vysoké kolem deseti patnácti metrů. Do oblasti jsem dorazil v období, kdy záplavová vlna vrcholila. Když jsem vylezl na val kvůli obrázku města Gniew, zatrnulo mi. Visla měla dvojnásobnou šířku a pod korunami valů chyběl snad jen metr k tomu, aby se přelily. Tato záplavová vlna nebyla v deltě rozmělněna. Oddělení hlavních ramen Visly - Nogatu, Škarpavy a Mrtvé Visly - byla pevně uzavřena hrázemi plavebních komor a všechna masa vody se hnala nejkratší cestou do moře.

Malbork, 25. 5.:

Ve vyprávění o neúspěšném výletu v roce 2006 to chybí. Z Elblągu jsem se posunul vlakem (!) do Malborku, chtěl se tu ubytovat a bez zavazadel dojet do  Bialej Góry k počátku Nogatu. Teprve neúspěšný pokus o ubytování mě vrhl do víru vlakových spojení. Symbolicky se tak pro mě letošní výlet v Malborku uzavíral. Zaplatil jsem si vstupné, prohlédl křižácký, později polský hrad, poobědval ve stejné restauraci jako před čtyřmi lety. Zbývající kilometry do Gdaňsku měly být už jen formalitou. Nepříjemný protivítr mi je změnil ve vysilující boj.

Oddělení Szkarpawy, 25. 5.:

Od nepříjemného protivětru jsem si chvíli odpočinul při zastávce v Žulavkách u plavební komory Gdańska Głowa, kde se z Visly odděluje Szkarpawa. Opakoval se včerejší obrázek z Bialej Góry. Hlavní koryto div nepřetékalo kalnou vodou, ale pod vraty propusti zůstávala čistá, nezvýšená hladina ramene. Na hrázi jsem vzpomínal, jak z ní bylo před čtyřmi lety k rozdvojení relativně daleko, jak byla Visla-Lenivka relativně úzká. Dnes jsem měl odbočku prakticky před nosem a jen tabulky vyčnívající z vody připomínaly původní stav.

Ústí Mrtvé Visly do moře u Gdaňsku, 25. 5.:

Novým Portem jsem se propletl ke starému majáku na dlážděné nábřeží a byl jsem u cíle. Za mnou zůstaly na řece přístavní skladiště, jeřáby a velké lodi. Na druhém břehu se nad stromy zvedal památník Westerplatte. Přede mnou konec řeky vymezovaly na březích červený a zelený sloupek a pak už se otevírala jen hladina moře. Tady končilo svou pouť i poslední z ramen Visly, tady jsem udělal obrázek, který se mi z protějšího břehu nepovedl v roce 2006. A měl jsem štěstí. Do přístavu zrovna vplouvala jedna z námořních lodí. Takže obrázek vypadá podobně jako v ústí Odry roku 2002.