Abyste pochopili tu velkou vostudu, co se stala letos v létě, musím začít zeširoka. Byl konec května a mně se kouslo koleno. Nemohl sem ho vůbec vohnout. Tož sem šel za dokotorem a ten mně na něj dal ortézu. V červnu normálně jezdím kolem vosmi set kilometrů a včil nic. Navíc když mně ortézu sundali, tak jsem koleno už tuplem nevohl. Nakonec ho různejma elektro- a vodoléčbama a cvičením za štrnáct dnů rozhejbali, ale furt to nebylo vono. V půli červenca jsem potom zkusil krátký jednodenní výlety kolem moravskej řek. Jak to na polních a lesních cestách drncalo, tak mě koleno večer fest bolelo. A s tím mám jet někam daleko! Nerozježděnej, s rozhozenou psychikou a s takovejma problémama. Tož sem si řek, že pojedu polskou Vislu, tam je to furt po rovině. A udělám si větší pohodlí a zkusím to postaru, jenom s nejnutnějšíma věcma ve dvou brašnách vzadu. Protože mně v programu českej řek nikam nepasovala Lužická Nisa a naopak mně mohla pomoct přes půl Polska, tak sem ji tam taky zařadil.

Pramen Nisy	Liberec	Trojmezí u Hrádku	Žitava	Zhořelec

     Tož sem teda 25. červenca naložil kolo do vlaku a tradá do Liberca. Nejtěžší, ale taky nejhezčí část na Nise mě čekala eště na našem území. Z Jablonca sem vytáhl bez problémů docela těžkej kopec k pramenu řeky a potom už frčel dolů. Pod Libercem mě na cyklotrase přibrzdilo několik malej, ale hodně prudkejch kopců. Potom už sem se jenom koukal po zalesněnejch stráních vokolo a podřimoval na loukách kolem vody. V Hrádku sem se rozhodoval, jestli jet po polským nebo po německým břehu. Řek sem si, že Němci to maj vymakaný a vzal to přes Německo. A taky měli. Místní silničky, upravený písčitý cesty, cyklostezky vedle hlavních silnic, žádný auta - paráda! Zkraju sem jel eště mezi zalesněnejma kopcama, ale potom už sem šlapal buď v polích nebo v lužních lesích a ničilo mě akorát obrovský horko a chvílama nuda. Jak jsem tak projížděl většíma, většinou rozdělenejma městama (Žitava, Zhořelec, Rothenburg, Mužakov, Forst, Gubin) a viděl spoustu zničenejch mostů, tak sem si říkal, že konec druhý světový války a uměle vytvořená hranica tomuhle kraji hodně ublížily. Měl bych aspoň zmínit, že u Zentendorfu, asi 15 kilometrů severně od Zhořelca, je pod hobitím městečkem, což je jakási turistická atrakce, nejvýchodnější bod Německa. Taky mám fotku.

     V Gubenu jsem po dvou dnech v Německu přejel na polskou stranu hranice. Asi uprostřed cesty březovým lesem do Kosarzyna sem musel na malou. A jak nasedám zpátky na kolo - prásk! Zlomil se středovej šroub, kerej držel sedlo pohromadě. Co včil - na venkově a v Polsku. Snad šroub seženu někde v dědině u nějakýho řemeslníka. Tak sem tak nějak podivně dojel do Kosarzyna. Jel jsem dědinou, koukám a nic nevidím. Naštěstí se mně vnutil jeden nadšenec a trochu s problémama, ale přece sme šroub našli a sedlo dali dohromady. Z focení ústí Nisy o kousek dál sem nic neměl a jen nadával, jak je to do Krosna eště daleko.

Zentendorf	Forst	Griessen	Guben	Kosarzyn

     Další den sem se na kole všeljak vošíval, bál se, co sedlo udělá, ale nakonec sem přece jen těch slabejch padesát kilometrů do Zelený Hory dojel. Tam jsem kolo po obědě naložil do vlaku a ten mě po přestupu v Poznani vyklopil v jedenáct v noci v Gdaňsku. Místo, abych hledal ubytování v centru, bloudil jsem podle nějaký pochybný mapy po předměstích. Nakonec jsem v tom centru skončil, ale do pelechu se dostal až ve tři.

     Ráno se mně vůbec nechtělo vstávat, navíc drobně přeprchávalo, a tak sem to, co ze dne zbylo, proflákal po Gdaňsku a jeho předměstích, zastavil se u památníku začátku druhý světový války na Westerplate a skončil v Soběševu nějakejch dvacet kilometrů vod centra. Když jsem přecházel u Stogů přes most, zkusil  sem to po chodníku. Ale na něm nebylo pro mý široký kolo dost místa. Tam sem štrejchl o zábradlí, tam o kotvu jednoho z lan. Když sem došel na druhou stranu, zjistil sem, že už jednou spravovanej šev na brašnách (viz Španělsko 2004) znova povolil. Co včil? Chvílu sem přemejšlel, kde vzít potřebnej špagát, aby sem mohl brašny uvázat. Jediný řešení byly kaničky vod bot. Stejně jedu v sandálách. Koleno sice drželo, ale nervy měly pochodový cvičení.

Zelená Hora  (srpen 2002)	Gdaňsk	Weserplatte	Ústí Martwej Wisly	Plonia Wielka

     Šestej den na cestě sem se motal mezi jednotlivejma ramenama Visly, hledal, kde se větví, vyprovázel je až k móřu. Několikrát sem se přitom utopil v hlubokým plážovým písku a zasviněnej řeťaz začal odpoledne blbnout a přeskakovat. A navíc sem měl večer zase problémy s bydlením. Na internetu sem našel mraky hotelů kolem čtyřiceti zlotejch, ale v terénu jako by se vypařily. Zase sem spal až moc draho a než sem sehnal nocleh, zavřela mně i poslední hospoda a já šel spat hladem.

     Sedmej den sem v Elblągu navštívil cykloservis. Vypucovali mně řeťaz a koupil sem nový brašny. Jenže sem si nevšim, že ty boční sou zavěšený na třetí položený na nosiču jen na tenkejch škrkách. A než sem doskákal po betonovejch panelech pod hrázou k ústí Nogatu, poslednímu ramenu Visly, začaly se škrky trhat. Eště že sem nevyhodil starý kabele. Znova sem je naštrikoval kaničkama vod bot a vrátil se do Elblągu. Tam mně reklamaci uznali a kabele bez problémů vyměnili.

Przegalina	Rybina	Kobyla Kępa	Ústí Nogatu	Elbląg

     Vosmej den mně při balení nepomohlo, že sem většinu váhy v brašnách přenesl na tu prostřední, co ležela na nosiču. Stačilo párkrát drncnout přes vobrubník a škrky se znova trhaly. Zoufale sem se zhroutil na lavičku. S druhou reklamací by mě vyhodili, navíc to není vina škrků, ale moje. Na tohle už nemám nervy. Místo abych šlapal kilometry na kole, furt musím řešit nějaký blbosti kolem kola. Tož sem to zabalil, všecko naložil do vlaku a po čtyřiadvaceti hodinách a různejch trampotách se druhej den dokodrcal dom. V kalendářu bylo 3. srpna.