|
Ženeva,
23. 7. 2004
Milá maminko,
tak jsem se tedy vydal až na konec světa
do Lisabonu. I když čím dále jsem od domova, tím víc o zdaru expedice
pochybuji. Teď sedím na břehu Ženevského jezera a v nejbližších
dnech mě čeká cesta kolem Rhôny k moři, na jeho pobřeží
bych měl
načerpat síly ke stoupání k pramenům řeky Tajo a ta by mě měla
nakonec dovést k cíli v Lisabonu. Cesta je todlouhá, zatím mám
za sebou zhruba třetinu.
První den a půl jsem vnímal jako doplnění
výletu kolem Moravy. Začalo to hledáním soutoku této řeky s Dyjí ze
slovenského břehu. Už jsem na hrázích kolem ní zůstal, i když mi to
cestu do Bratislavy prodloužilo asi o třicet kilometrů.
Na Dunaji
jsem se po pravém břehu svezl
jen do Hanlau. Dál už jsem se důsledně držel levého břehu. Dvakrát se mi
to nevyplatilo. Poprvé jsem v dešti držel podvědomě směr na nezpevněných
cestách zarostlých zčásti trávou. Podruhé
jsem kolo někdy i přenášel na úzké, převážně vrstevnicové stezce pro
pěší v příkrém srázu. Během těch asi čtyř set kilometrů se střídaly
pro mě hluché úseky uprostřed lužních lesů se soutěskami, kdy Dunaj
meandroval mezi vysokými zalesněnými srázy. Průvodci mají pravdu, když říkají,
že nejhezčí je úsek v údolí Wachau. Ze zajímavých míst jsem
zavzpomínal na římské legionáře v Petronellu - Carnuntu (prý
tu Marcus Aurelius napsal své Hovory k sobě); téměř celý den jsem
probloudil Vídní a hrůzy 2. světové války si připomněl v bývalém
koncentračním táboře v Mauthausenu. Procházky Kremsem a Lincem byly
zajímavým výletem do historie. Celých pět dní mě trápil protivítr a nepříjemně
často i déšť.
Pasov
Dunaj jsem opustil v Pasově a vydal se proti proudu Innu. Umoudřilo se
počasí, přestalo foukat a pršet a mašinka se rozjela. Každý z pěti
dnů byl trochu jiný. První den jsem pospával na hrázích na břehu a
sledoval vodní rostliny a ptáky na vedlejších ramenech. Druhý den na
mě čekalo několik nepříjemných kopců a pozoroval jsem sedláky při
práci na polích. Až v jeho závěru jsem se vrátil na hráze, ale víc
než řeky jsem si všímal, jak Alpy na obzoru dostávají stále zřetelnější
obrysy. Třetí den jsem šlapal plochým dnem údolí mezi skalními štíty
po obou stranách. Čtvrtý den se Inn na horním toku prodíral skalními
soutěskami. Jezdil jsem nahoru dolů a ani v loukách si příliš neodpočinul.
Tato etapa mi vzala hodně sil.
Pátý den jsem v prvních asi pětačtyřiceti kilometrech zdolal další
dva těžké kopce. Snad i proto mi chyběly síly, když jsem se pustil
do souboje s prvním ze tří plánovaných průsmyků, s Albulapassem. Po
necelé čtvrthodině jsem byl nucen slézt a kolo tlačit, po další čtvrthodině
jsem nedokázal už ani to. Nebyl jsem snad ani v jedné třetině a
nemohl jsem dál. Zklamaně jsem se otočil a vrátil do údolí. Zcela
mechanicky jsem se doplížil do Svatého Mořice, i když nebyl původně
v plánu. Pod vlivem neúspěchu jsem vypustil jednu etapu a ze Svatého
Mořice do Andermattu se svezl vlakem.
Andermatt je malé městečko vklíněné
pod vrcholy hor. Místní kemp mi připomínal spíš základní tábor horolezců.
Když jsem po ránu všechny pozoroval, jak balí své věci a někteří je
nakládají i na kola, dodalo mi to odvahu poprat se s posledním z průsmyků,
s Furkapassem. Byl to vyčerpávající zápas. Těch třináct kilometrů
nahoru jsem se škrábal hodinu a půl, ale s jednou přestávkou se mi to
podařilo dokonce bez toho, že bych musel slézt a kolo tlačit.
Z jednoho ze štítů nad Furkapassem
pramení Rhôna, můj současný průvodce. Prvních patnáct kilometrů lze směle
nazvat pádem do propasti. V dalších kilometrech si řeka vytvořila několik
stupňů. Ty oddělují příkré sjezdy. Poprvé si razila cestu prudkými stráněmi
v horní části porostlými lesem, v dolní části obnaženými
loukami a osazenými vesnicemi. Silnice na jednom a cyklostezka na druhém břehu
si hledaly místo ve stráních. Druhý stupeň mi připomněl třetí den na
Innu. Ve třetím stupni jsem šlapal po hrázích na břehu a přes plochá
pole pozoroval, jak sady a vinice šplhají do příkrých svahů na okrajích
údolí. Následující soutěska přivedla Rhônu do Ženevského jezera. Při
cestě kolem něj jsem definitivně opustil Alpy. Zmizely z pozadí a
krajina vypadala jako doma: mírně zvlněná pole stoupala do zalesněných
svahů, mezi nimi byly pravidelně rozmístěny vesnice. Svoje osobité kouzlo
mají města Brig, Sion, Lausanne a samozřejmě Ženeva.
Teď sedím v Ženevě na nábřeží
jezera a odpočívám po náročném týdnu v horách.
Domů zdraví Petr
Zaragoza,
8. 8. 2004
Milá maminko,
nikdy ze mě nebude velký cestovatel, vždycky jen jeho karikatura. Připadám
si jako anglický lord v románech Karla Maye, který se pokoušel přenášet
zvyky anglické šlechty na divoký západ a všem byl jenom pro smích. Jenže
na rozdíl od něho já nemám s sebou ani sluhu, ani pár známých, aby
mně pomáhali z potíží. A nejrůznější nehody se na mě valí jako
lavina. Co se mi všechno nestalo:
V Lyonu (27/7) se mi podebral palec na noze. Dva dny mě ukrutně
bolel, dva dny jsem se přemlouval k návštěvě lékaře. Nakonec jsem si
ho třetí den odoperoval sám a palec se uzdravil.
V Avignonu
(30/7) jsem měl jedno ze svých obvyklých dopolední, kdy bylo pomalu jedenáct
a já neujel ani kilometr. Jak jsem byl nervózní, nedal jsem si pozor a padl
do nevelké, ale hluboké díry v silnici. Mně se nic nestalo, ale zničil
jsem zadní ráfek. Opravit ho i přes veškerou snahu nešlo a musel jsem si
koupit nové zadní kolo.
Na
plážích u Středozemního moře (2/8) cestu ulehčovala samostatná
cyklostezka vybudovaná souběžně se silnicí. Jedno z křížení s odbočkou
na pláž vymezovaly dva sloupky proti sobě. První jsem bez problémů minul.
Potom jsem se však ohlédl po tabulkách u pláže a druhý pustil ze zřetele.
Na poslední chvíli jsem se mu předním kolem stačil vyhnout. Zadní brašnou
jako bych o něj jen lehce škrtnul. Alespoň to byl první dojem. Musel to však
být přímý náraz, protože taška odletěla dozadu jako utržený list papíru.
A tak teď zkouším různé způsoby, jak ji uchytit, abych nemusel kupovat nové.
V Pyrenejích (5/8) jsem se znovu polekal velkých průsmyků před
Andorrou. Dojel jsem až pod ně, dostal strach, otočil se a vrátil do údolí.
Nakonec jsem se do Andorry dostal oklikou, ale ztratil jsem zbytečně spoustu
času.
Dnes jsem si také spočítal, kolik mě cesta dosud stála, a zjistil
jsem, že si žiju nad poměry. Za ten měsíc, co jsem z domu, jsem
utratil 850 euro. A to je moc! Ne, nikdy nebudu velký cestovatel, vždycky jen
jeho karikatura.
Na druhou stranu, když zapomenu na všechny problémy a zakoukám se do
krajiny, stojí to za to.
Rhôna prakticky až do Lyonu protéká krasovou oblastí a nabízí zajímavé
přírodní scenérie. Za Lyonem ji pravidelně svazují hráze a protože má
vody dost, byl často souběžně s hlavním korytem vybudován plavební
kanál. Nad pravým břehem se zvedá nízký skalní hřeben. Jednou je skála
holá, podruhé porostlá lesem, potřetí mírnější svah člověk rozdělil
do teras s vinicemi. Když se z hřebene oddělila malá ostrožna,
vyrostl na ní ve středověku hrad nebo klášter. Levý břeh jen pozvolna
stoupá do mírného svahu a je obdělán poli. V jižní Francii se
dochovalo množství kulturních památek ať už na dobu římskou, nebo na středověk.
Kromě Lyonu je třeba vzpomenout alespoň Valence, Orange, Avignon a Arles.
Poloostrov v ústí Rhôny je krajem mokřin a odvodňovacích kanálů.
Port
St. Louis
Pobřeží Středozemního moře u Montpellière nabízí spoustu
pláží, malých zátok nebo i jezírek oddělených písečnými kosami, malé
ostrůvky. Jenže jsem ho brzy opustil a jak se proměňovalo vstříc Pyrenejím,
nemohu říci. Silnice vedla deset až patnáct kilometrů ve vnitrozemí.
Pyreneje jsou divoké hory a řeky si často razí cestu vpřed úzkými
soutěskami. Silnice si v nich musí pomáhat tu kratšími, tu delšími
tunely. Zkus si představit, že stojíš jako malinký mraveneček uprostřed
hlubokého údolí, hory tě obklopují ze všech stran a ty nevidíš cestu
ven. Nebo projíždíš soutěskou širokou snad tři metry a kolmé skalní stěny
nedovolí slunci dohlédnout na dno. A co nejrůznějších tvarů a barev skalní
útvary nabízejí. To se téměř nedá popsat, to je lepší vidět.
V jednom z takových údolí je vklíněna Andorra. Jenže údolí
říčky Valira z hlavního města ke španělským hranicím je proměněno
prakticky v jedno velké nákupní centrum a silnice je ucpaná auty. Mezi
moderními budovami se ztrácí i historická část Andorry la Velly.
Oliana
Včera jsem většinu dne šlapal po španělské náhorní plošině. I
tato liduprázdná, vyprahlá krajina má svoje zvláštní kouzlo. Chce se mi
říci, že připomíná jedno obrovské pískoviště: jednou červené, jindy
šedivé. A skály, co z něj vyrůstají, jsou hromádky štěrku, často
usazované vodou ve vodorovných pásech a porostlé řídkými křovinami. I
tento kraj se člověk pokouší obdělat a pěstovat tu obilí nebo kukuřici.
Snad jsem Ti z té pestré mozaiky dojmů a zážitků zase trochu přiblížil.
Domů
zdraví Petr
Praha,
14. 8. 2004
Milá maminko,
tak už jsem zase v Čechách. Musím
Ti poděkovat, že jsi mi pomohla z patové situace v Madridu. Letenka byla
pro mě příliš drahá a do mezinárodního rychlíku mi Španělé nechtěli
odbavit kolo. Ještě jednou díky.
Jak jsem se obával na začátku, expedici
se mi nepodařilo dotáhnout do konce. Etapa na planinách před Zaragozou byla
mou labutí písní. Za ní jsem s pomocí řek La Huerva a Jalón znovu začal
stoupat do kopců, tentokrát do Iberského pohoří, a nohy řekly dost.
Najednou jsem neměl sílu šlapat, najednou to nešlo dál. Protrápil jsem se
jednou etapou do Calatayudu a druhou po pětadvaceti kilometrech vzdal. Naložil
jsem kolo do vlaku a svezl se jím do Madridu. Je to trochu škoda, protože řeka
Jalón nabízela znovu divoké soutěsky, jakousi zmenšeninu toho, co jsem zažil
v Pyrenejích.
Střed Madridu jsem si sice prohlédl, ale
snad pro únavu mi to nic nedalo. Spousta velkých domů, honosná barokně-klasicistní
okázalost a množství lidí tak jako v řadě jiných velkých měst.
Nakonec jsem tu tak trochu proti své vůli zamrzl na tři dny a přestože mě
nohy bolely, každý den jsem našlapal kolem padesáti kilometrů.
První den jsem si prohlédl město a
odpoledne se vydal na letiště. Než jsem si stačil vyřídit letenku a připravit
věci, uletělo mi i poslední letadlo.
Druhý den jsem byl ráno na letišti znovu,
ale dozvěděl se, že letenka stojí 520 euro. Tolik peněz v hotovosti v cizině
dohromady nedám a kartou platit nešlo. Proto jsem se vydal na nádraží
zjistit si vlak. Jenže z mnoha madridských nádraží jsem si vybral to,
které je určeno pro vnitrostátní dopravu a informace o mezinárodní nepodává.
Na druhý konec města ke správnému se mi nechtělo a protože jsem se cítil
v pohodě, zkusil jsem přece jen ve výletu pokračovat. Pohoda se však
velice rychle vytratila při bloudění jižními předměstími a ve spoustě křižovatek
a drobných kopců i síly. Dojel
jsem jen na okraj města a znovu se vzdal. Příměstskou dráhou jsem se přesunul
na správné nádraží. Jenže tam mi řekli, že mi do mezinárodního rychlíku
kolo neodbaví.
Třetí den ráno jsem Ti, maminko, v zoufalé
situaci zavolal a ještě jednou Ti musím poděkovat, že jsi mi zařídila
letenku a já se čtvrté ráno, byť s problémy s odbavením kola, z „vězení“ dostal. Teď jsem na letišti v Praze a moc se těším,
až Tě zase uvidím.
Tvůj
Petr
|
