Letošní zájezd do Nizozemí jsem si zaplatil u pražské cestovní kanceláře. Nemohl jsem však cestovat jako obvykle z Brna, ale musel volit mezi nástupními místy Praha, Beroun, Plzeň a Kadaň. A tak mě napadlo spojit příjemné s užitečným a do Čech dojet na kole. Praha je pro mě příliš veliké a neznámé město a snadno bych v něm zabloudil. Proto jsem se rozhodl pro Beroun. Putování kolem řeky Sázavy mělo zároveň tak trochu prověřit moji fyzickou připravenost.

Havlíčkův Brod, 8. 7.:

     K řece Sázavě jsem se připojil v Havlíčkově Brodě. V tomto domě měl svůj kupecký krám otec spisovatele   a novináře Karla Havlíčka Borovského. Tady budoucí spisovatel prožil své dětství, sem se později vracel. Za Havlíčkovým Brodem jsem šlapal převážně v mírně zvlněných polích po místních silnicích. Po čase nad krajinou vystoupila silueta lipnického hradu na osamělém zalesněném kopci. Mezi stromy byly na jeho úpatí rozptýleny domy vesnice.

Zruč nad Sázavou, 9. 7.: 

     Údolí Sázavy se zařezává poměrně hluboce do krajiny. Strmé stráně s převýšením až sto metrů jsou převážně zalesněny, někdy se pod nimi řeka obtáčí kolem skalky, mírnější svahy byly obdělány poli. Cyklostezka přejíždí z jednoho okraje údolí na druhý a zase zpátky. Jednou táhlé, jindy prudké stoupání tak střídá neméně prudký sjezd zpátky k řece a na druhém břehu zase nahoru a dolů. Šlapat v podobném terénu celý den mě nesmírně vyčerpávalo.

Hrusice, 9. 7.:

     Dopoledne jsem si prohlédl hrad Český Šternberk, odpoledne jsem navštívil klášter na Sázavě. Navečer jsem se podíval do rodiště Josefa Lady v Hrusicích. Největší dobrodružství jsem ale zažil na místní cyklotrase mezi Hrusicemi a Javorníkem. Do Hrušova jsem se přes dálnici svezl po pohodlné silnici. Dál pokračovala nezpevněná cesta po břehu potoka. Jednou jsem musel nečekaně brodit a podruhé byl přinucen kolo vytlačit do strmého břehu a po uzounké stezce, kde i chodec by měl potíže, je převést asi dvě stě metrů na louku na břehu řeky.

Davle, 10. 7.:

     Obě řeky na mě působily monumentálně. Nad jejich soutokem se mezi stromy schovávaly chaty, nad Vltavou strměl na protějším břehu svah místy porostlý stromy, místy s obnaženými skalami. Pod nimi se ztrácely domy vesnice. Z Davle jsem pokračoval po břehu Vltavy do Měchenic, z nich po modré turistické značce vytlačil kolo do prudké stráně do Trnové a přes Jíloviště sjel do údolí Berounky. Přes Karlštejn a Tetín jsem se potom dostal do Berouně.

                   Zájezd do Nizozemí                 

  Letošní zájezd do Nizozemí se lišil od všech předchozích. Krajina až na malé výjimky nic zajímavého nenabídla. Plochá pole a pastviny rozdělovaly na pravidelné obdélníky vodní kanály, před záplavami je chránily hráze. V polích byly rozptýleny jednotlivé usedlosti, jindy se domy sdružovaly do vesnic a měst. Jen v okolí Arnhemu jsme projížděli lesem. Nečekaná dobrodružství skrývaly písčité duny na pobřeží Severního moře a ostrov Texel s rozsáhlými rezervacemi vodního ptactva. 

     Monotónnost krajiny nahrazoval nabitý program. Každý den připravil nějaký turisticky zajímavý objekt. V arnhemské zoo mě zaujaly moderní pavilony. Jeden simuloval životní podmínky v tropické džungli, druhý v severoamerické poušti a třetí umožňil sestoupit na dno korálového moře. V národním parku Hoge Veluwe všechny pobavili kapři, žeroucí přímo z ruky. U Apeldoornu málokdo vynechal příležitost navštívit bývalé letní sídlo nizozemské královny Het Loo. V harderwijském delfináriu jsme se mohli leccos dozvědět o životě v moři. V Lelystadu jsme prolezli loď Batavia, pýchu Východoindické společnosti v 17. století. Trochu zvláštně jsme se cítili při cestě po hrázi napříč Ijselmeerem. V Enkhuizenu skanzen seznamuje se životem rybářské vesnice a malého městečka na přelomu 19. a 20. století. Přístav Hoorn dnes už jen vzpomíná na bývalou slávu střediska koloniálního obchodu. Páteční dopoledne v Alkmaaru je vyhrazeno sýrovým trhům. Nechyběli jsme u nich ani my. Závěr zájezdu patřil hlavnímu městu Nizozemí Amsterdamu. Já jej však navštívil už sám.

Naarden, 19. 7.:

     Do Muzea a mauzolea J. A. Komenského jsem dorazil krátce před zavírací hodinou. Hodný správce mě sice pustil alespoň do mauzolea, ale nebylo to ono. Večer se tu pořádal koncert a muzikanti už pilně ladili nástroje, do hlediště se scházeli první lidé. Kapli jsem si proto prohlédl jen z prahu. Se sochou Komenského jsem se v městečku setkal i před gotickým kostelem. Češi putují do Naardenu především kvůli Komenskému, mně zůstane v paměti jako renesanční pevnost.

Madurodam, 21. 7.:

     Na ploše veliké jako fotbalový stadion, možná trochu větší, jsou představeny nejvýznamnější stavby v Nizozemí v měřítku 1:25. První část představovala významné historické stavby zejména Utrechtu, Amsterdamu, Haagu a Groningenu. V druhé části jsou představeny úspěchy nizozemské vědy a techniky. Třetí část potom ukazuje moderní architektonické monumenty. V závěru se návštěvník vrací na venkov a poznává přírodu. Řada modelů se pohybuje, nebo alespoň bliká, houká, troubí.

Hoek van Holand, 21. 7.:

     Zastavil jsem na konci úzké hráze. Nade mnou se zvedal nízký maják. Vlevo na druhém břehu se mezi stromy ztrácela různá přístavní skladiště a zařízení Europoortu. Pobřeží pokračovalo ještě kousek dál do moře. Když jsem se otočil zpět a podíval vpravo, sledoval jsem písčitou pláž až k nějakému vysokému hotelu, v té dálce téměř nepatrnému. Do sbírky rýnské delty jsem přidal druhý obrázek (první jsem fotil v ústí Oude Rijnu u Leidenu). Ale je to vůbec Rýn? Všechny tabulky uvádějí totiž Maas.

Rotterdam, 23. 7.:

     Obdivuji odvahu místních radních, s jakou dovolili realizovat ve městě postmoderní stavby. Velice zvláštně vypadá například ulice domů-kostek postavených na špičce do malého sloupku, stříbrný disk střechy veřejné čítárny i další stavby. Město se bezesporu oprávněně pyšní i Erasmovým mostem zavěšeným na ocelových lanech. Pro mě v Rotterdamu končil úsek po mořském pobřeží kolem ústí hlavních ramen Rýna a začalo rozplétání jejich klubka ve vnitrozemí.

  Millingen, 25. 7.:

     Podle podrobné mapy tři kilometry proti proudu od tohoto městečka u Tolkameru končí Rýn a začíná neuvěřitelná spleť různých kanálů a ramen, které jeho vodu přivádějí až do moře. A symbolicky zároveň tudy vede státní hranice. Ani jsem si nevšiml, že  jsem opustil Nizozemí. Žádná tabulka mě na to neupozornila a ani krajina se nijak nezměnila. Stále jsem šlapal po hrázi mezi pastvinami. Snad jen hráz častěji přerušil nějaký plot s brankou a samozřejmě nápisy informovaly v němčině.  

Duisburg,  26. 7.:

     Při přejezdu na pravý břeh Rýna jsem si z mostu prohlížel říční přístav a ústí Ruhru, rozdělené do několika kanálů. Ty lemovala přístavní zařízení a v některých z nich kotvily lodi. Začal úsek, ze kterého jsem měl doma trošku strach. Až do Bonnu jedno velké město střídalo druhé. A já nemám velká města rád. Nakonec to nebylo tak zlé. Cyklostezka po břehu Rýna mi pomohla vyhnout se orientačním obtížím, plány měst dávaly určitý řád zhruba dvouhodinovým procházkám nejstaršími částmi měst.

Kolín, 27. 7.:

     Dóm působí monumentálně nejen svými rozměry, ale i bohatostí gotické výzdoby. Pokročilá hodina mi nedovolila navštívit Římsko-germánské muzeum na náměstí pod ním. Od dómu jsem zamířil na Horní ulici, moderní obchodní třídu. Z ní jsem odbočil ke gotické radnici s vysokou věží. O kousek dál jsem se zastavil mezi malými kavárničkami na Altmarktu s barokním mariánským sloupem. Svou procházku po starém městě jsem ukončil u pozdně románského kostela sv. Martina.

Koblenz, 29. 7.:

     Nad tzv. Velkým rohem na soutoku Rýna a Mosely se zvedá monumentální památník císaře Viléma. Samotné město má více než dvoutisíciletou historii a každá z historických epoch zanechala ve městě nějakou památku. Pro mě začal nejkrásnější úsek na Rýnu. Řeka si hledala cestu v mnoha zákrutech mezi strmými kopci. Někdy je porůstal les, jindy jej střídaly vinice a tu a tam vykoukla i obnažená skála. Většinu měst a vesnic střežily z vrcholů hrady nebo jejich zříceniny.

Setkání s Loreley, 29. 7.:

Pod strmou skálou byla do řeky nasypána hráz, vytvářející klidnou zátoku. Na konci hráze si rozčesávala dlouhé vlasy říční víla. Stál jsem pod ní a podobně jako ona se  chvíli díval na řeku.

Při další cestě k jihu jsem si mohl znovu uvědomit nebezpečnost této skály. Řeka se kolem ní totiž stáčí poměrně ostře doprava. A o něco dál u Oberweselu se pod hladinou zrádně schovávají další skaliska, která  jsou vidět jen při nízkém stavu vody. Říká se jim Sedm panen.

Frankfurt nad Mohanem, 31. 7.:

     Frankfurt mě přivítal moderními mrakodrapy. Až výš proti proudu se pod nimi skromně krčily kostelní věže. Pouťové atrakce na Römerbergu, krásném renesančním náměstí, mi skryly informační středisko, které jsem po celou dobu návštěvy marně hledal. A bez plánu jsem se motal stále dokola a jen jaksi náhodně při odbočkách postupně objevoval historické zajímavosti: pozdně gotický dóm, Pauluskirche, barokní Hauptwache, klasicistní Goethův dům a další. Prošel jsem se také po moderní obchodní třídě.

Schweinfurt, 3.8.:

     Do centra města jsem ráno vjížděl s tím, že budu především pátrat po zbytcích románského kláštera, odkud roku 1030 unesl český kníže Břetislav svoji manželku Jitku. Jenže jsem měl tak trochu smůlu. Byla neděle dopoledne a turistické informační středisko, kde bych mohl získat potřebné informace, bylo zavřeno. A sám jsem během zhruba hodinové prohlídky našel jedinou románskou památku, a to kostel sv. Ducha. Jinak vypadá Schweinfurt podobně jako ostatní střední města. Chlubí se určitými památkami, ale historickou tvář většiny domů skrývají moderní fasády a přestavby. 

Bischberg u Bambergu, 3. 8.:

     Původní tok Mohanu byl po většině své délky narovnán, rozšířen a prohlouben, aby po řece mohly plout i nákladní lodi,  a zejména ve střední části zůstalo staré koryto odděleno malými ostrůvky nebo zvolna odumírá v malých jezírcích a slepých ramenech meandrů. U Bischbergu se do Mohanu vlévá říčka Regnitz. Jejího koryta bylo využito k vybudování Mohansko-dunajského kanálu. Lodní doprava na Mohanu skončila. A stačilo popojet jen několik kilometrů proti proudu, aby se úplně proměnil v obyčejnou říčku. V uzoučkém korytě čeřily jeho hladinu četné kameny a kamenné prahy, jen  v rovnějších úsecích odpočíval v tišinách s hlubší vodou.

Steinenhausen, 4. 8.:

     Soutokem Bílého a Červeného Mohanu vzniká nová řeka. Oba její prameny připomínají na louce nad soutokem dva balvany. Bílý kámen byl přivezen z Ochsenkopfu, prameniště Bílého Mohanu, červený z Limmersdorfer-Forstu, prameniště Červeného Mohanu. Společně uzavírají šipku s hrotem ve směru budoucí řeky. Začátek nové řeky označuje tabulka s číslicí 0,0 km. Základní údaje o řekách doplňuje informační tabule.

Pramen Bílého Mohanu, 5. 8.:

     Včera odpoledne jsem navštívil Bayreuth, město spojené s hudebními skladateli Richardem Wagnerem a Ferencem Lisztem, a zdolal náročné stoupání k prameni Červeného Mohanu. Dnes dopoledne mě čekal neméně náročný výstup k prameni Bílého Mohanu. Říčka vyvěrá z uměle postavené jeskyňky uprostřed strmé stráně, před kterou jakoby obr vysypal koš kamenů, a v prvních metrech hlídá její převážně kamenné koryto smrkový les.

  Pramen Ohře, 5.8.:

     Kamennou studánku vytváří skupina velkých kamenů s německými názvy větších měst na jejím toku. Mezi nimi čestné místo zaujímá Eger – Cheb, dokonce i s erbem. Nad studánkou byl na velikém kameni vytesán nápis ve smyslu: Když se poutník ptal Ohře, kam tolik spěchá, odpověděla mu do Labe. Když se poutník ptal Labe, kam tolik spěchá, odpovědělo mu do německého moře. Ze studánky pokračoval drobný, ale dobře viditelný potůček mezi stromy po svahu dolů.

Loket, 6. 8.:

     Po mírně zvlněných polích kolem Sokolova řeku u Lokte znovu obstoupily kopce. Pole znovu vystřídaly lesy a mezi nimi malé skalky. Ze svahů se občas skutálel nějaký balvan do řeky. Svatošské skály trošku připomínaly jehly zapíchnuté do břehu. A podobným terénem jsem šlapal až do Velichovky. Za ní byly svahy mírnější a v dolní části proměněny v louky a pole. Řeka se však nadále hluboce zařezávala do Doupovských vrchů.

  Soběsuky, 7. 8.:

     Za Kadaní se otevřel pohled na Prunéřovskou elektrárnu a krajinu znetvořenou dolováním. To vše pod majestátnými hřebeny Krušných hor. Ten nepříjemný pohled mi načas zakryl areál Tušimické elektrárny a později nevysoký vršek. Vpravo se otevřela hladina Nechranické přehrady. Na její hráz jsem odbočil. Kulisu rozlehlé vodní plochy tvořily Krušné hory. Pod hrází se prostíraly pole a louky a zhruba uprostřed i vesnice Nechranice.

Litoměřice, 7. 8.:

     V dolním Poohří jsem šlapal v mírně zvlněných polích. Hřeben Krušných hor vlevo vystřídaly jednotlivé kužely Českého středohoří. Na místních silnicích jsem si jen obtížně zvykal na nevalnou kvalitu jejich povrchu, na silnicích 2. třídy na hustý provoz. Chyběly mi tiché upravené německé cyklostezky. Před Terezínem mi učaroval pohled na Litoměřice rozložené pod hřebenem kopců

Den číslo

Datum

Stát

Cílové město

Km/den

Km/celkem

1.

7. 7.

ČR:

Posázaví     

Pávov

   93

Zruč n. S.

96

Týnec n. S.

86

Beroun

59

volno v Berouně, odjezd do Nizozemí  

-

Arnhem

26

Nizozemí

s CK Adventura  

Uddel  

60

Lelystad  

45

Hoorn  

74

Alkmaar  

72

ostrov Texel  

58

duny u Schoorlu

39

Nizozemí:

Delta Rýna  

Utrecht  

116

Haag

89

Rockanje  

83

Rotterdam I  

142

Rotterdam II  

80

Maurik  

109

Wissel  

98

Německo:

Porýní  

Düsseldorf  

105

Kolín nad Rýnem  

76

Koblenz  

95

Mohuč  

103

volno v Mohuči

 -

Německo:

Pomohaní  

Klingenberg  

127

Karlstadt  

119

Schweinfurt  

122

Lichtenfels  

106

Weidenberg

108

ČR: Poohří

a domů  

Cheb  

93

Klášterec nad Ohří  

109

Litoměřice  

120

Nymburk  

129

Přibyslav  

117

Ivančice  

100

3.054 km