Zájezd do Finska

     Velké prázdninové putování začalo docela nevinně. Od 21. července do 5. srpna jsem si zaplatil zájezd s cestovní společností S.E.N. Praha do Finska na kolech. Už program zájezdu nabídl seznámení s velkou částí Skandinávie, protože cestou do Finska byla zastávka ve Stockholmu s prohlídkou města a následoval noční přejezd lodí kolem Ålandských ostrovů. Během pěti etap v jižním Finsku jsem obdivoval nádhernou jezernatou krajinu plnou hlubokých lesů a za severním polárním kruhem jsem tři etapy vzdoroval drsným klimatickým podmínkám. Při pěším výletu v údolí říčky Kitkanjokki jsem okusil, jak se chodí v mokřinách. Z Rovaniemi do Stockholmu za okénky autobusu znovu defilovala krajina Švédska a většina měst a městeček na pobřeží Botnického zálivu, dokud je neskryla noc. Poslední čekání na noční trajekt do Německa zkrátila prohlídka Kodaně. Po dohodě s vedoucím zájezdu jsem se rozhodl vrátit se domů na kole. Zatímco ostatní účastníci zájezdu se rozptýlili po městě, já si srovnal věci na kolo a výpravu opustil. Řečeno obrazně, roztáhl jsem křídla a odrazil se…

     Následující série dvaceti obrázků představuje jen zlomek pestré mozaiky dojmů a zážitků z následujích dnů.

Dánská spojka

Kodaň, 4. srpna:

Hned při prvním kontaktu s kodaňskými ulicemi mě vyděsilo příliš mnoho aut a lidí a téměř nepřehledná dopravní situace. Přesto jsem se nakonec alespoň částečně zorientoval a prošel se kolem největších atrakcí města: zábavního parku Tivolli, Radničního náměstí, Christiansborgu, starého přístavu, sídla královny v Amalienborgu a barokní pevnosti Kastellent. Za malou mořskou vílou jsem sice nelezl přes zábradlí a po velkých kamenech jako jiní turisté, ale v duchu jsem ji poprosil o trochu štěstí při velké cestě do neznáma.

Zámek Kronborg u Helsingøru, 5. srpna:                                                              

Kronborg střeží průjezd úzkým průlivem mezi Dánskem a Švédskem. Naposledy byla jeho bezpečnost zvýšena úpravou opevnění v období baroka. Podle tradice sem v 16. století umístil William Shakespeare děj své tragedie Hamlet, kralevic dánský. Dodnes tuto legendu připomínají každoroční hamletovské slavnosti a vnitřní nádvoří zámku se díky ocelovým konstrukcím proměňuje v jedno velké hlediště.

Nyborg, 6. srpna:

Tento most spojuje dva největší dánské ostrovy Sjælland a Fyn a měří necelých dvacet kilo-metrů. Po zaplacení mýtného zjednodušuje cestu autům, autobusům, motocyklům a vlakům. Toto mýtné je cestujícím vlaků účtováno formou přirážky k jízdnému, jak jsem se přesvědčil i já.

Odense, 6. srpna:

V Odense se narodil spisovatel Hans Christian Andersen. Celý život prožil v Kodani a u šlechtických přátel na ostrově Sjælland, odkud podnikl také několik zahraničních cest. Rodné město jej „objevilo“ v podstatě až po smrti.  Současné muzeum podrobně vypráví o spisovatelově životě a díle. Dům nelze přehlédnout, protože z jeho štítu září návštěvníkům vstříc velké žluté slunce.

Middelfart, 7. srpna:

Nad nejužším místem Malého Beltu mezi ostrovem Fyn a Jutským poloostrovem se klenou hned dva mosty. Ten v pozadí je dálniční, na okraji železničního se našlo i kousek místa pro chodník pro  pěší a cyklisty.

Legoland u Billundu, 7. srpna:

Chtěl jsem si také hrát jako mnoho dětí a dospělých v tomto malém ráji. Bohužel potřebných 150,- DKK jsem na hotovosti neměl a moji platební kartu pokladna nepřijímala. A tak jsem jen závistivě škvírami v živém plotu pozoroval sochu Svobody z kostiček Lega, projížďku tatínka se synem na lodičce po miniaturním kanále kolem indické pagody, dovádění dětí na nejrůznějších houpačkách, prolézačkách, skákacích matracích a nakonec se zastavil pod obřím pohádkovým hradem.

Esbjerg, 8. srpna:

Přejezd napříč Dánskem z východu na západ skončil. Tyto tři figury hlídají Severní moře a očekávají, co přinese. Mně se v následujících dnech příliš nedařilo. Počasí mi zabránilo jet bezprostředně po pobřeží, brzdil mě prudký protivítr a bičovaly přeháňky a když jsem se schoval na cyklostezku asi patnáct kilometrů do vnitrozemí, překvapily mě nečekané záludnosti nezpevněné lesní cesty. Navíc mě trápily i technické obtíže.

Sæd u Tønderu, 9. srpna:

Stačí překročit říčku a jsem v Německu. Žádná celnice, žádní úředníci. Tak se zvolna rodí Spojené státy evropské.

Expedice Labe 

Trieschendamm u Frederikskoogu, 10. srpna:

Stojím na pravém břehu ústí Labe. Po únavném šlapání proti větru se mísí pocity úlevy s trochou zklamání. Hráze vedou poměrně daleko od břehu. Cuxhaven na protější straně za vodou je natolik daleko, že ho jde sotva rozeznat. Ústí řeky (nebo mořskou zátoku?) uzavírá úzká hráz. Vybíhá daleko do moře a vpravo od ní plave na hladině těžní věž. A ke všemu fouká natolik ostrý vítr, že se to téměř nedá vydržet.

St. Margarethe, 11. srpna:

Labe pod Hamburkem připomíná mořskou zátoku, podobnou jako dánské fjordy, a dovoluje, aby po ní mohli plout i velké námořní lodě. Škoda, že se malá plachetnice na obrázku proměnila v nepatrnou skvrnku u levého okraje a ztratil se tak určitý kontrast setkání obra s trpaslíkem na řece. Na obrázku na ni ukazuje šipka.

Hamburk, 12. srpna:

V námořním přístavu necelých 100 kilometrů od pobřeží moře se velké lodě stranily malých plachetnic. Mezi nimi se proplétaly čluny s rybáři i turisty, nad zdánlivým chaosem zvedaly svá ramena jeřáby a na molu plavčíci z parníčků zvali turisty k okružní jízdě přístavem. Naučná stezka na nábřeží přibližuje hlavní zajímavosti a historii přístavu. Tak jako se mně před hlavním nádražím vybavilo, že tam vystupovala řada českých vystěhovalců do Ameriky z vlaku, tak tady, v přístavu se naloďovali a vydávali se na cestu za vidinou štěstí.

Polabí, 15. – 16. srpna:

Mezi Geesthachtem a Wittenbergy jsem se v několika městečkách propadl o několik století nazpět do středověku. V Lauenbergu, Hitzackeru, Dömitzu i Lenzenu jsou úzké krátké uličky hrázděných domů dlážděny říčními valouny nebo nepravidelnými kostkami. Část domů zůstává neomítnutá bez ozdob, část je zdobena alespoň na trámech a část je omítnuta a lidový umělec je oživil barevnými ornamenty a obrázky. Obydlené domy jsou opravovány a opatrovány, jen výjimečně jsem narazil na chátrající opuštěný dům. Každé z uvedených městeček láká turisty i nějakou další atrakcí: Lauenberg muzeem říční plavby na Labi, Hitzacker archeologickým centrem, Dömitz renesanční pevností z konce 16. století.

Sandfurth, 17. srpna:

Pomníček na obrázku podle všeho vyznačuje pomyslný střed řeky. Ta je na něm vyobrazena od svého pramene u Špindlerova Mlýna až do Hamburku a lemují ji názvy všech větších nebo významnějších měst na jejím toku. Jiná tabulka však prozrazuje, že toto místo je současně věnováno všem lidem, kteří Labi obětovali svůj život.

Rogätz,  17. srpna:

Z polabských přívozů, kterých je v Německu snad víc než mostů, se mi asi nejvíc líbil ten u Strehly o dva dny později. Při čekání na prám jsem pozoroval protější stranu řeky. Labe se stáčelo v mírném oblouku, na nízkém plochém břehu se kolem vesnice prostírala pole. Odsud přijel s přívozem pán v bílé námořnické čepici, krátkých šortkách a pantoflích. Ani nevím proč, ale vzpomněl jsem si přitom na pana Proška z povídek Oty Pavla.

Magdeburg, 17. srpna:

Při návštěvě města jsem pouze vyzobával hrozinky největších zajímavostí. Tak jsem minul gotický kostel johanitů, nechal se vyfotit u zlatého rytíře na Altmarktu, vyhledal románský klášter Matky Boží. Z něj se zachoval v podstatě pouze kostel a menší část budov, zbytky ostatních jsou rozptýleny po okolním prostranství. Gotický dóm se opravuje a na náměstí pod ním se provádí archeologický výzkum. Na informační tabuli jsem si přečetl, že Magdeburg do značné míry vybudoval v 10. století císař Ota I. Veliký jako hráz proti slovanským kmenům. Usiloval o zřízení arcibiskupství a v základech dnešního barokního paláce úřadu zemské vlády se skrývají zbytky královského sídla. Ke všem těmto památkám jsem se proplétal moderní zástavbou někdy tichým parčíkem, jindy rušnou dopravní tepnou.

Wittenberg, 18. srpna:

Na vrata místního zámeckého kostela přibil roku 1517 Martin Luther své teze a zahájil tím evropskou reformaci. Sem přicházeli čeští bratří za vzděláním. Já do města bohužel dorazil až v osm večer. V zámeckém parku probíhal rockový koncert a v ulicích jsem potkával hloučky alkoholem rozkurážených mladíků. Bál jsem se, aby mi něco neudělali. Navíc mě zmáhala únava, a proto jsem se nedokázal přenést do 16. století a vcítit se do atmosféry tehdejšího města.

Drážďany, 20. srpna:

Na tento den jsem spal v Míšni, zajímavém barokním městečku, a dopoledne jsem navštívil Muzeum porcelánu v nejstarší porcelánce v Evropě. O barokní vzhled Drážďan se zasloužil Friedrich II. August, polský král a saský kurfiřt. Spojenecké bombardování v roce 1945 však proměnilo výsledky jeho úsilí v hromadu trosek. Z nich byly v původní podobě obnoveny pouze zámek a s ním sousedící budovy na břehu Labe. Jinak jsou Drážďany moderní velkoměsto.

Rathen, 20. srpna:

Kousek za Pirnou sevřely zalesněné kopce řeku velice těsně. Zpočátku se cyklostezka vmáčkla pod železniční trať, ale později musela alespoň kousek nahoru do okolních strání mezi stromy. Zatáhla se opona před panoptikem Českosaského Švýcarska. Když se znovu otevřela, připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Nad Rathenem spojoval dvě skály pod vrcholem kamenný most na cestě k chatě na hřebeni. Za zákrutem řeky vytvářely žlutý a šedý masiv vodorovné barevné pásy, šedý se ztrácel proti modrému nebi a působil přízračně. Za dalším zákrutem svazoval vrchol skály zubatý hřeben hradby a zpoza něj opatrně vyhlížely budovy pevnosti Königstein.

  Pramen Labe, 23. srpna:

Po 13 dnech na kole a zhruba 1070 kilometrech v údolí Labe mi u Pudlavského vodopádu k pramenu chybělo posledních pět kilometrů. Dopravní značka mě přinutila slézt z kola a pokračovat pěšky. Přeskakoval jsem po velkých kamenech a posléze k Labské boudě stoupal v nekonečných serpentinách kameny dlážděnou stezkou. Uvědomoval jsem si, že v takových podmínkách by mi kolo jen překáželo. Poslední kilometr jsem se vydýchal na pohodlné cestě napříč vysokohorskou loukou. Uprostřed trávy se skrýval skromný potůček a končil v kamenné studánce. Nad ní byla vztyčena kamenná zídka se symbolickým tokem Labe a erby významnějších českých a německých měst na jeho toku. Byl jsem u cíle. Jenže všude kolem se motalo množství turistů a neměl jsem dostatek klidu k tichému rozjímání a ohlédnutí za dlouhou cestou. Pocit triumfu se proto brzy rozplynul do prázdna.

Pardubice, 24. srpna:

Protože mi nezbývalo dostatek času, abych sledoval celý oblouk Labe na českém území, řeku jsem v Děčíně opustil a cestu do Krkonoš si zkrátil s pomocí Ploučnice a Jizery. Alespoň zčásti jsem tento dluh smazal, když mě cesta domů na jižní Moravu vedla podél horního toku do Pardubic. Při první zastávce v Kuksu jsem tváří v tvář Braunovým sochám přemýšlel o lidských vlastnostech, při druhé si na naučné stezce kolem Chlumu a Rozběřic skládal mozaiku bitvy u Hradce Králové roku 1866.

                                     Po stopách české historie (srpen 2003)

Hora Říp, 8. 8.:

     Už cesta k parkovišti za Rovným mi připadala strmá, na kraji lesa jsem musel slézt. I tak jsem ve strmém stoupání na betonovém chodníčku měl co dýchat, abych kolo vytlačil. Snad čtyřikrát jsem musel zastavit, vydýchat se a počkat, až se srdce uklidní. Když jsem konečně stanul pod rotundou na vrcholu, napadlo mě, že symbolicky nesu poselství jednoho významného Čecha z Naardenu druhému a teprve tady mise končí.

Mělník, 8. 8.:                                                                                                                                                

     Kvůli fotografickému záběru jsem od ústí plavebního kanálu do Labe pokračoval po břehu vstříc Vltavě. To jsem si dal. Uprostřed dvoumetrových stonků kopřiv, lebedy, trávy a bůhvíjakých bylin jsem si připadal jako koloniální voják v tropické džungli. Přesto jsem si proklestil cestu na vltavský břeh. Přede mnou se na protilehlém břehu vypínal mělnický zámek. Svah pod ním svazovaly terasy a pravidelné řady vinic. Na jejich úpatí spojovaly své vody Vltava a Labe. Když jsem se vrátil džunglí trav zpět k ústí kanálu, byl jsem natolik obsypán pylem a různými zbytky trav, že bylo nejrozumnější se v Labi opláchnout. Přístup k vodě naštěstí usnadňoval úzký chodníček mezi podrostem.

Stará Boleslav, 8. 8.:

     Za Mělníkem vedla Polabská cyklotrasa po hrbolaté cestě na břehu Labe, místy dlážděné plochými kameny. Brblal jsem, že na Mohanu jsem jezdil více než dvacetikilometrovou rychlostí a tady se plížím patnáct, nejvýš sedmnáct kilometrů za hodinu, a nesledoval jsem okolní krajinu. Snažil jsem se pozorovat alespoň Labe, ale kromě koupajících se dětí kolem vesnic mi také nic nenabídlo. Líná řeka bez života. A za Starou Boleslaví ji začaly pokrývat i zelenavé závoje sinic.

Libice nad Cidlinou, 9. 8.:                                                                                                                    

     Ve vstupu do areálu bývalého centra Slavníkovského knížectví informační tabule připomíná význam tohoto státu v 10. století, tragédii z roku 995 i pozdější obnovu hradiště. Další tabule prezentuje plánek hradiště a poslední některé archeologické nálezy. Vlastní areál zůstal na asi dvoumetrovém valu a z větší části jej pokrývá pole. U vstupu kamenný čtverec vyznačuje polohu věžové brány. Před základy kostela stojí sousoší sv. Vojtěcha a Radima Jižně od kostela byly odkryty zbytky paláce obnoveného hradiště z 11. století.

Výlet v číslech:                                                                                                   Mapa trasy