|
Městečko šplhá do jednoho ze svahů nad jezerem. Snad i proto jsou jeho uličky úzké a náměstí jako dlaň. Neprošel jsem si je celé, ale viděl jsem jen málo obytných domů. Většinou luxusní hotely a budovy nejrůznějších úřadů a bank. Na jednom náměstí mě zaujala stará radnice a před ní fontána s postavou zbrojnoše. O kousek dál jsem míjel evangelický kostel. Před dalším z kostelů upoutá pozornost pylon se zvonicí. A odevšud, pokud je mezi domy místo, se otevírá buď mezi střechami výhled na zasněžený hřeben hor nebo dolů na hladinu jezera.
Albulapass, 14. července:
Z Thusisu do Hinterrheinu nás vyvezl autobus. Za ním jsme na parkovišti sundali kola z vleku a začali sami šlapat do pedálů. První asi tři kilometry v hustě skládaných serpentinách jsem se mohl ohlížet dolů do údolí Zadního Rýna a pozorovat, jak se zmenšuje. Poté jsem šlapal pod dohledem skalních štítů mezi menšími i většími balvany. Potok se mezi nimi rozléval do různě velkých jezírek a proměňoval louku v mokřinu. U vrcholu sedla stál nevelký dům a prohlubeň zalila voda malého jezírka.
V okolí Lavertezza jsem několikrát zastavoval, šplhal po balvanech v říčním korytě, obdivoval jejich tvary i barevnost. Voda na nich vytvořila hotová umělecká díla. Navíc se měnilo i uložení balvanů. V jednu chvíli je nahradila rostlá skála a stavěla vodě do cesty příčné prahy. V Carippu jsem si připadal jako v kamenném bludišti. Stěny i střechy domů byly poskládané z kamene, uzounké uličky zdolávaly často svah pomocí kamenných schodů a nikdy jsem nevěděl, jestli už nejdu někomu dvorem nebo zahradou, jestli nezůstanu stát před dveřmi a dál to nepůjde.
Údolí Centovalli, 17. července:
St. Gotthard Pass, 18. července:
Na vrcholu hory jsem se zastavil u trigonometrického bodu. Vedle něj byl vztyčen televizní vysílač s vyhlídkovou plošinou. Měl jsem smůlu, protože přes vrchol táhly mraky a bylo vidět jen bezprostřední okolí jezera v údolí, zejména městečko Küssnacht. V dáli se v mracích ztrácel i Luzern. Jen úzký pruh země odděloval Vierwaldstättské a Zugské jezero. Po břehu druhého z nich vedla dálnice. V mracích se ztrácely hřebeny hor. I tento omezený obrázek brzy zahalily mraky. Chvilku jsem se po vrcholu zmateně motal a potom začal sestupovat do údolí.
Grosse Scheidegg, 20. července:
K nejvyšším vrcholům Bernských Alp patří Eiger (3.970 m.n.m.), Jungfrau (4.158 m.n.m.) a Mönch (4.099 m.n.m.). Do sedla mezi vrcholy Jungfrau a Mönch vede zubačková železnice, která končí v nejvýše položeném nádraží na světě v nadmořské výšce 3.454 m.n.m. Já jsem se touto železnicí svezl do stanice Kleine Scheidegg. Z ní jsem si udělal asi dvouhodinovou procházku k okraji ledovcového údolí pod stěnou Eigeru. Ledovcová pole začínala na jeho druhém břehu a cestička k nim nevedla. Při stoupání k ledovci jsem si mohli prohlížet vrcholy Eigeru, Mönchu a Jungfrau před sebou, v sedle Jungfraujoch se ve slunci blyštěla kopule hvězdárny. Z Kleine Scheideggu se bylo též možno ohlédnout po včerejším sjezdu z Grosse Scheideggu do Grindelwaldu.
Staré město vzniklo na louce v meandru řeky Aare a není možné v něm zabloudit. Pět souběžných ulic spojených několika příčnými ústí na "pevnině" do velkého náměstí Bundesplatz s budovou parlamentu. Od něj mě ulice kolem secesního divadla a kasína dovedla k výstavné gotické katedrále Münster. O kousek dál jsem se zastavil u menšího kostela na Nydegg-platz. Jak informační tabule a památník zakladatele města napovídají, stojí na místě původního královského hradu. Z náměstí jsem přešel na druhý břeh řeky k výběhům s unuděnými a přežranými medvědy. Od nich jsem se jinou z oněch pěti souběžných ulic vracel na Bundesplatz. Krámky se starožitnostmi a četné kavárničky mě vracely nejméně o sto let zpátky. Z romantické nálady mě na chvíli vytrhla budova radnice s bohatě zdobenou hodinovou věží. V ulicích jsem si také všiml četných kašen střežených pestrobarevnými rytíři.
Zájezd v číslech / Mapa trasy
|