St. Moritz, 13. července:

     Městečko šplhá do jednoho ze svahů nad jezerem. Snad i proto jsou jeho uličky úzké a náměstí jako dlaň. Neprošel jsem si je celé, ale viděl jsem jen málo obytných domů. Většinou luxusní hotely a budovy nejrůznějších úřadů a bank. Na jednom náměstí mě zaujala stará radnice a před ní fontána s postavou zbrojnoše. O kousek dál jsem míjel evangelický kostel. Před dalším z kostelů upoutá pozornost pylon se zvonicí. A odevšud, pokud je mezi domy místo, se otevírá buď mezi střechami výhled na zasněžený hřeben hor nebo dolů na hladinu jezera.

Albulapass, 14. července:

     Z La Puntu jsem křižoval v serpentinách louku a jen chvílemi jsem zvedl oči k malému vodopádu zdánlivě u vrcholu stoupání. Po asi třech kilometrech se silnice přece jen trochu vyrovnala a jelo se mi lépe. Z obou stran mě obklopovaly skály, jen v úzkých pásech rostla tráva a na ní se pásly krávy. Cinkání jejich zvonců mě povzbuzovalo, když mě po pěti kilometrech začala tuhnout záda. O kousek dál se už i krávy ztratily a obklopovaly mě jen skály. Ty pokrýval těžký mokrý sníh a jejich stěny se halily do závojů nízkých mraků. Zastavil jsem ve "výškovém táboře" u autobusu. Převlékl jsem si suché tričko a postavil malého sněhuláka. Od autobusu jsem popojel necelého půl kilometru k nějaké chalupě. Teprve u ní byla tabulka Albulapass - 2.315 m.n.m.

Passo de San Bernardino, 15. července:

     Z Thusisu do Hinterrheinu nás vyvezl autobus. Za ním jsme na parkovišti sundali kola z vleku a začali sami šlapat do pedálů. První asi tři kilometry v hustě skládaných serpentinách jsem se mohl ohlížet dolů do údolí Zadního Rýna a pozorovat, jak se zmenšuje. Poté jsem šlapal pod dohledem skalních štítů mezi menšími i většími balvany. Potok se mezi nimi rozléval do různě velkých jezírek a proměňoval louku v mokřinu. U vrcholu sedla stál nevelký dům a prohlubeň zalila voda malého jezírka.

Údolí Verzasco, 16. července:

     V okolí Lavertezza jsem několikrát zastavoval, šplhal po balvanech v říčním korytě, obdivoval jejich tvary i barevnost. Voda na nich vytvořila hotová umělecká díla. Navíc se měnilo i uložení balvanů. V jednu chvíli je nahradila rostlá skála a stavěla vodě do cesty příčné prahy.

     V Carippu jsem si připadal jako v kamenném bludišti. Stěny i střechy domů byly poskládané z kamene, uzounké uličky zdolávaly často svah pomocí kamenných schodů a nikdy jsem nevěděl, jestli už nejdu někomu dvorem nebo zahradou, jestli nezůstanu stát před dveřmi a dál to nepůjde.

Údolí Centovalli, 17. července:

     Až do Tenera jsem šlapal po břehu řeky na úpatí zalesněného svahu. V Teneru jsem musel zdolat prudší úsek nahoru. Dál, až na italské hranice, vedla silnice na okraji příkrého skalnatého srázu nad kaňonem říčky. Svah nad silnicí byl mírnější, porostlý lesem a místy jej vystřídaly kolem vesnic pole a louky. Vždy kolem přítoku se silnice zhoupla obloukem po technicky zajímavém mostě. Ještě několik kilometrů za italskými hranicemi pokračovala soutěsková pohádka a potom silnice sjela do širšího údolí beze skal ve vesnici Malesco. Ve vesnici Re mě zaujala monumentální bazilika. Z Malesca jsem odbočil do Santa Maria Maggiore. Po neuvěřitelně přímé silnici jsem se mezi domy do mírného svahu sotva vlekl.

St. Gotthard Pass, 18. července:

     Po asi kilometru stoupání z Airola asfalt vystřídaly kostky. Křižoval jsem svah tam a zpátky a pozoroval, jak se pode mnou zmenšovalo jezero a na jeho břehu Airolo. Za první křižovatkou s novou silnicí jsem se kolem jedné chalupy lehce zhoupl, vydechl si a sjel z kostek znovu na asfalt. Ten posléze vystřídal beton. Za druhou křižovatkou s novou silnicí jsem se schoval do kamenitého údolí potoka. Nová silnice procházela vysoko nade mnou skalní galerií. Kudy pojedu, mi prozrazovaly kamenné zídky nade mnou s vydutými břichy oblouků. Když jsem se dostal na úroveň skalní galerie, nová silnice se mi ztratila za výběžkem. Šlapal jsem unaveně dál a ohlížel se na kaskádu serpentin pod sebou. Kousek před vrcholem jsem si všiml malé kaple, vyrůstající ze skály. Mezi dvěma domy jsem se protáhl k pomníku letcům na břehu malého jezírka. Jiný pomník připomíná tažení maršála Suvorova v roce 1805.

Hora Rigi, 19. července:

     Na vrcholu hory jsem se zastavil u trigonometrického bodu. Vedle něj byl vztyčen televizní vysílač s vyhlídkovou plošinou. Měl jsem smůlu, protože přes vrchol táhly mraky a bylo vidět jen bezprostřední okolí jezera v údolí, zejména městečko Küssnacht. V dáli se v mracích ztrácel i Luzern. Jen úzký pruh země odděloval Vierwaldstättské a Zugské jezero. Po břehu druhého z nich vedla dálnice. V mracích se ztrácely hřebeny hor. I tento omezený obrázek brzy zahalily mraky. Chvilku jsem se po vrcholu zmateně motal a potom začal sestupovat do údolí.

Grosse Scheidegg, 20. července: 

     Z parkoviště u Meiringenu vypadal vodopád uprostřed lesa a nad ním bílá špička zalesněné hory nádherně. O to horší bylo se pustit do prudkého stoupání jim vstříc.  Hned v prvním kilometru bylo nutno zařadit horský převod. Zpočátku se střídaly lesní úseky s loukami. Po snad pěti kilometrech přišel první oddech, vcelku rovinka podél potoka. Po dalších asi čtyřech kilometrech prudkého stoupání následovala druhá. Když jsem v prvním úseku vyjel z lesa, zaujímal obzor přede mnou jehlan skalního štítu jako trůnící bůh s rukama na kolenou (pobočné vrcholy) mezi dvěma homolemi cukru. Nad druhou rovinkou jsem se dostal k štítu z boku. Nad druhou stranou údolí jej doplnil druhý a prostor mezi nimi uzavřel zdánlivě nevysoký hřebínek. Ale ouha! Kousek za odbočkou k ledovcovému údolí se cesta tak prudce zvedla přes louku, že mě přinutila zařadit nejlehčí převod. Později se úhel stoupání zmírnil, ale kilometry vůbec neubývaly. Na vrchol u hotelu Grosse Scheidegg jsem se sotva doplížil.

Kleine Scheidegg, 21. července:

     K nejvyšším vrcholům Bernských Alp patří Eiger (3.970 m.n.m.), Jungfrau (4.158 m.n.m.) a Mönch (4.099 m.n.m.). Do sedla mezi vrcholy Jungfrau a Mönch vede zubačková železnice, která končí v nejvýše položeném nádraží na světě v nadmořské výšce 3.454 m.n.m. Já jsem se touto železnicí svezl do stanice Kleine Scheidegg. Z ní jsem si udělal asi dvouhodinovou procházku k okraji ledovcového údolí pod stěnou Eigeru. Ledovcová pole začínala na jeho druhém břehu a cestička k nim nevedla. Při stoupání k ledovci jsem si mohli prohlížet vrcholy Eigeru, Mönchu a Jungfrau před sebou, v sedle Jungfraujoch se ve slunci blyštěla kopule hvězdárny. Z Kleine Scheideggu se bylo též možno ohlédnout po včerejším sjezdu z Grosse Scheideggu do Grindelwaldu.

Bern, 22. července:

     Staré město vzniklo na louce v meandru řeky Aare a není možné v něm zabloudit. Pět souběžných ulic spojených několika příčnými ústí na "pevnině" do velkého náměstí Bundesplatz s budovou parlamentu. Od něj mě ulice kolem secesního divadla a kasína dovedla k výstavné gotické katedrále Münster. O kousek dál jsem se zastavil u menšího kostela na Nydegg-platz. Jak informační tabule a památník zakladatele města napovídají, stojí na místě původního královského hradu. Z náměstí jsem přešel na druhý břeh řeky k výběhům s unuděnými a přežranými medvědy. Od nich jsem se jinou z oněch pěti souběžných ulic vracel na Bundesplatz. Krámky se starožitnostmi a četné kavárničky mě vracely nejméně o sto let zpátky. Z romantické nálady mě na chvíli vytrhla budova radnice s bohatě zdobenou hodinovou věží. V ulicích jsem si také všiml četných kašen střežených pestrobarevnými rytíři.

Zájezd v číslech / Mapa trasy